Kapitola první : Seznámení s Myšáčkem
Kdysi dávno, když všechny maminky a tatínkové vašich babiček byli malými dětmi, se odehrála řada zvláštních příběhů. V jedné vesnici, kterou byste již dnes na mapě těžko hledali, se narodilo malé myší miminko. Tak malé, že nebylo zpočátku skoro vidět.
Jen podle slabého pískání se dalo poznat, že se někde poblíž skrývá. Rostlo však rychle, třikrát denně jedlo sýrovou kašičku a do toho každou chvíli dostávalo od své maminky mlíčko. Byl to tuze zvědavý myší chlapeček, do každé díry vlezl, aniž by se nejprve opatrně podíval, zda tam na něj nečíhá nějaké nebezpečí. Jeho maminka jej pojmenovala Teodor. Když se však malý myšák učil mluvit, dělalo mu dlouho problémy vyslovovat písmena R a Ř. Kdykoliv se ho někdo zeptal: „Jakpak se jmenuješ, chlapečku?“
„Teodov,“ odpověděl.
„Copak jsi říkal?“ Nerozuměl mu nikdo.
„Teodov!“ Zkusil to důrazněji. Nakonec z toho byl vždycky smutný.
„Pročpak pláčeš, zlatíčko moje?“ Zeptala se ho maminka, když jej takto jednou našla schovaného mezi spadanými jablky s očima plnýma slz.
„Nikdo mi nevozumí. Pvoč se musím jmenovat Teodov? Každý se mě na to ptá a já to pokaždé popletu, pvotože ještě neumím žíkat v!“
„To se naučíš,“ těšila ho maminka a hladila ho po velkých ouškách.
„Každý si myslí, že jsem jenom nějaká ošklivá myš, ktevá neumí požádně mluvit,“stále se kabonil. Mamince se jeho slova vůbec nelíbila, vzala svého synka na klín a pravila: „Ty nejsi žádná ošklivá myš. Jsi sameček myši domácí, krásný myší chlapeček. Teodor se jmenoval tvůj dědeček a byl to moc hodný myšák, který pro náš myší svět mnoho udělal. Zatím jsi maličký myšáček, ale jednou…“
Chlapec nenechal maminku domluvit a vykřikl: „To je ono! Jsem myší chlapeček – Myšáček! Když se mě někdo bude ptát, jak se jmenuji, budu žíkat, že jsem Myšáček. Aspoň do té doby, než se naučím žíkat to v.“
A jak se rozhodl, tak také udělal. Každému se pěkně představil a od té doby mu nikdo neřekl jinak, než Myšáčku. A to i tehdy, když již dávno uměl vyslovovat písmenka R a Ř. Mamince často říkával: „Dědeček Teodor něco dokázal a jeho jméno zůstane v paměti navždy. On je jediný Teodor na myším světě, a až se jednou proslavím já, akorát by se to pletlo. Když jednou něco dovedu, tak všichni budou vědět, že to jsem já Myšáček, vnuk myšáka Teodora.“
Maminka přikyvovala. Byla moc ráda, že má tak chytrého chlapce. I když často něco popletl a musel se toho ještě mnoho naučit, tak věděla, že je to její jedinečný myší syn. A byla na něj moc pyšná.
Myšáček rád poznával nové věci, prožíval mnohá dobrodružství. Ale přeci jenom měl pocit, že mu něco chybí. Že všechny ty hezké okamžiky nemá s kým sdílet. Neměl žádného kamaráda ani kamarádku. Ostatní myší děti v jeho věku byly jiné. Stále jenom hledaly, co by kde snědly a některé také kradly! Nebylo vůbec lehké s nimi mluvit. Ale Myšáček o to ani nestál, protože měl svůj vlastní svět a chtěl poznávat víc, než neustálé běhání za kusem žvance. A krást, to už se mu vůbec nechtělo. Věděl, že to není nic dobrého. Maminka s ním trávila dost času, ale měla také mnoho práce. Byla jedinou myší švadlenkou široko daleko a musela spravovat a šít oblečky všem sousedům a sousedkám, jejich dětem i rodičům a dalším příbuzným. Byla pořád moc unavená. Kvůli tomu by přece nemohla jít hledat poklad někam do jeskyně nebo dokonce lézt po stromě! Přesně takové věci Myšáčka moc bavily a pokaždé, když se vrátil domů, měl roztrhané kalhoty nebo vestičku. Maminka mu za to vždycky vyhubovala, ale bylo to marné. O tom, že bude mít kamaráda, se kterým si bude hrát na piráty nebo poznávat jiná místa toho velkého světa mnohokrát snil, ale nikoho takového neznal. A tak se toulal ulicemi a zahradami sám a takového přítele hledal.