Kapitola desátá : Nejen myši mají nepřátele
Největším nepřítelem myší je kočka. Tohle se naučil Myšáček ve škole. O prázdninách ale došel k novým zjištěním. Ukázalo se, že ne všechny kočky mohou být nepřátelské. Jako jeho známý kocour Felix, který již třikrát Myšáčkovi pomohl. Dvakrát mu zachránil život a jednou zachránil život Květince, čímž pomohl Myšáčkovi.
Takže na světě existují i hodné kočky, které myším neubližují. Potíž je však v tom, že nikdo dopředu nepozná, jestli se jedná o kočku hodnou, nebo zlou. A nikdo nečeká na to, až ta kočka přiběhne, aby se jí zptal, zda ho chce sníst, nebo si s ním bude jenom hrát. Možná proto ve škole o hodných kočkách raději neříkali. Bylo by to pro myší děti matoucí a mohlo by docházet k velkým neštěstím. Co ale Myšáček pochopil sám, aniž by o tom ve škole slyšel, že dalším velkým nepřítelem myší jsou hadi! Potkal sice jen jednoho a ten hodný nebyl. Byl by Myšáčka snědl, kdyby ho byl býval Felix nezachránil! Myšáček se rozhodnul, že hned po prázdninách požádá paní učitelku, aby mohl o novém nepříteli spolužákům povědět sám. Nejlepší jsou totiž vlastní zkušenosti.
Vlastně si Myšáček často připadal ohrožený. Neustále musel být ve střehu a dávat na všechno pozor. Na každém kroku mohlo číhat nebezpečí. Ale ani to jej neodradilo od návštěvování nových míst. Navíc by si nikdy byl nepomyslel, jaká nebezpečí mohou číhat na květiny! Předtím, než poznal Květinku, jej nic podobného nenapadlo. Ale jak tak chodili spolu světem a hledali Květinčinu rodinu, byla Květinka vystavena nebezpečí pomalu každý den. A někdy snad více, než samotný Myšáček.
Začalo to, když Myšáček na Květinčiných lístečcích objevil několik malých ošklivých broučků. Říkaly, že jsou mšice, a že Květince neublíží. Prý se jen potřebují napít šťávičky, kterou má Květinka v listech a pak zase půjdou dál. Myšáčkovi se sice příliš nelíbilo, že jeho Květinku okupují úplně cizí obyvatelé, ale když si Květinka na nic nestěžovala, nechal to být. Až po několika dnech zjistil, jaká to byla chyba. Nejen, že jich bylo víc a víc, ale samičky mšic nakladly na lístky plno vajíček. Navíc Květinku namazaly nějakou podivnou tekutinou a ona pak byla celá lepkavá. Co hůř, udělala se jí vyrážka a ta příšerně svědila!
„Myšáčku, já už na sobě ty broučky nechci!“ Plakala a Myšáček je vyháněl.
Nejprve jim zkoušel domluvit, ale to nepomohlo. Akorát se mu vysmáli. Potom celou Květinku omýval, aby je z ní sundal, ale ani to nepomáhalo. Jako kdyby k ní byly ty mšice přilepené. Až jednoho dne, když už byli oba zoufalí, kolem letěla beruška. Myšáček ji chtěl nejprve vyhnat, protože se bál, aby nechtěla Květince také ublížit. Ale nakonec se ukázalo, že je moc hodná. Ty ošklivé mšice se totiž berušky strašně bály! Hned několik jich uteklo, jakmile berušku spatřily. Beruška však usoudila, že jen ona sama na všechny nestačí. Bylo jich tam opravdu tolik, jedna vedle druhé. A tak beruška na chvíli odletěla, aby se o několik okamžiků později vrátila s celou beruščí rodinou a blízkými i vzdálenými příbuznými. Byla to vskutku pěkná podívaná, jak se všechny berušky slétly na Květinku a zbavovaly ji mšic. Nakonec tedy vše dobře dopadlo. Dokonce tak dobře, že už Květinku nikdy žádná mšice nenapadla. Rozneslo se totiž, že tato květina je pod ochranou myšího kluka, který zná celé beruščí společenství. A mšice se berušek opravdu hodně bojí.
Další problém nastal na louce, kde se pásly krávy. Zrovna si pochutnávaly na čerstvé trávě, když jedna z krav povídá té druhé: „Jaký je to pěkný kvíteček!“
Obě přežvykovaly a očima hypnotizovaly Květinčin květ.
„Máš pravdu, jakoupak má asi chuť?“ Přemýšlela ta druhá a udělala krok dopředu.
„Určitě bude moc dobrý, ochutnáme,“ rozhodla zase ta první kráva.
„Ale jak to uděláme, abychom měly každá půlku květu?“ Přemýšlela druhá.
Myšáček už vůbec na nic nečekal. Pochopil, že je Květinka v nebezpečí. Vždyť by ji ty krávy chtěly sníst! Vzal nohy na ramena a rozběhl se co nejrychleji, už aby byli z louky pryč. Zaslechl jen překvapené bučení: „Už jsi někdy viděla chodící kytku?“
Když byli v bezpečí, musel se tomu Myšáček smát. Krávy budou ještě dlouho přemýšlet nad záhadou pohybující se květiny. Přes Květinčin květ totiž Myšáčka krávy vůbec neviděly.
Květinka byla i tentokrát zachráněna. Ale s hrozícím nebezpečím se museli oba potýkat téměř denně. Stále se objevovoval někdo, kdo chtěl Květinku nebo Myšáčka sníst. Na Myšáčkův seznam přibyli i ti divní velcí ptáci, kteří rádi kroužili nad loukami a poli, a čekali na svou kořist. Naštěstí byli oba velice chytří a pokaždé vymysleli způsob, jak se svému nepříteli vyhnout.