Kapitola šestá : Seznámení s Květinkou

Květinka vyrostla na nepoužívaném kolejišti na nádraží v Žabožbluňcích. Asi se ptáte, jak se sem, chudinka dostala. Většinou si člověk představí květiny na zahrádkách či v parcích, maximálně doma v květináči. I Květinka kdysi patřila na jednu takovou zahrádku. To byla ještě semínkem, když tomu tak bylo. S ostatními semínky, a bylo jich opravdu mnoho, byla součástí maminčina květu a těšila se vesele světu. Maminka se věnovala všem svým dětem, ač sama nevěděla, kolik jich vlastně má. Ale všechny bez rozdílu milovala.

Vyprávěla jim pohádky až do dne, než ji opustily. I Květinka musela jednou odejít. Stalo se tak jednoho červencového rána. Paní Veselá, která pěstovala na své zahrádce různé květiny a stromy, včetně Květinčiny maminky, posbírala všechna čerstvě spadlá semínka do pytlíčku a vyjela na trh do Žabožbluňk. Tam hodlala semínka prodat a z utržených peněz nakoupit jídlo na celý týden. Žila tuze skromně. Práce na zahrádce s květinami ji však velice bavila.

Na trh toho dne přišlo mnoho lidí. Pytlíček semínek, ve kterém byla i Květinka, si koupila jakási cizí paní. Zřejmě si chtěla sama vypěstovat květiny na své vlastní zahrádce. Proto semínka vysypala do košíčku mezi koupená jablka a švestky a vydala se na cestu domů.

 „Co myslíte, že s námi udělají?“ Ptala se smutně Květinka.

„To nevím. Ale určitě nám bude dobře,“ těšil ji bratr Kulička.

„Mně se stýská po mamince,“ rozplakalo se nejmladší semínko, holčička Zlatuška.

Květince bylo Zlatušky líto, i když jí samotné bylo nesmírně smutno. Vydala se na průzkum na okraj košíčku, aby se rozhlédla. Jenže v ten okamžik se paní s košíčkem rozeběhla, aby stihla vlak, který měl každou chvíli vyjet. A jak se rozeběhla, Květinka ztratila stabilitu a z košíčku vypadla.

„Květinkó!“ Volala ostatní semínka a některá se i rozplakala.

Více je Květinka už nespatřila. Ve stejnou chvíli kolem prolétal holub a plácl padající semínko křídlem. Což bylo vlastně štěstí, protože jej mohl i sezobnout, kdyby si ho všimnul. Takhle spadlo do trávy přímo mezi pražce nepoužívaného kolejiště. A jak slunce svítilo a pak zase pršelo, a tak se to hezky střídalo, až jednoho dne vyrostlo poupátko. A z něj i naše Květinka.

Vlastně jí skoro nic nechybělo. Občas přiletěla včelka, která zabloudila z nedalekého lesa. Také přiletěli ptáčci a chvilku s ní popovídali. Ale každý jen promluvil pár slovíček a pak se zase vydal svou cestou. Nebyl nikdo, s kým by byla pořád. A protože to byla Květinka, nemohla ani nikam odejít. Třeba tam, kde by byly i jiné květiny, se kterými by si mohla povídat. A tak tam žila a každý den doufala, že se třeba něco přihodí. Její přání se splnilo, protože se opravdu něco stalo. Myšáček po čichu došel až k ní…

„To ty tady takhle voníš?“ Zeptal se jí.

„Kdo jsi, že se ptáš?“ Skoro se urazila.

Sice za svůj život moc návštěv neprožila, ale tušila, co se sluší a patří. A proto jí vadilo, že se jí Myšáček ani nepředstavil a takto neomaleně se jí zeptal. Naštěstí si to uvědomil a začervenal se. Teprve potom se omluvil a představil se: „Já jsem Myšáček a bydlím v Sirkovicích. Mám rád sýrovou kaši, sýr a mlíčko, které mi dává maminka do hrnečku. Také mám rád sýrový koláč, ale ten máme málokdy.“

Květinka se musela smát tomu, jak neobratný byl Myšáček. Chtěla po něm jenom jeho jméno, ale on nebyl na seznamování zvyklý a tak jí raději řekl všechno, aby zase něco nepopletl.

„To stačí, Myšáčku. Já jsem Květinka.“

Myšáček ji chytil pacičkou lísteček, jako to odkoukal od lidí. Nevěděl, proč si při seznamování podávají ruce, ale domníval se, že by to v takové situaci udělat měl.

„Můžu se tě tedy znovu zeptat na to, jestli to ty takhle voníš?“ Zeptal se opatrně.

„Ano, jsem to já,“ přikývla Květinka.

„Kde jsi sehnala ten parfém? Chtěl bych ho mamince přinést k narozeninám. Jednou našla v lahvičce vodičku, která voněla přesně takhle, jako voníš ty. A říkala, že to je parfém. Pak se tím parfémem pořád voněla, až nakonec v lahvičce nezbylo nic. Od té doby už žádný nenašla.“

„Já ale žádný parfém nepoužívám. Takhle voním sama od sebe,“ vyvedla Myšáčka z omylu.

„Jak to?“ Podivil se.

„Všechno má svou vůni. Ty máš také vůni, ale myší. Kdyby všechno vonělo stejně, byl by to pořádný zmatek.“

„To ale nechápu. Proč tedy maminka chtěla vonět květinkovou vůní?“ Divil se Myšáček.

„Nevím, ale třeba lidé to dělají pořád. Tady na nádraží jich denně projde tolik a skoro nikdo nevoní přirozeně. Asi chtějí vonět jinak, aby nikdo nepoznal, že to jsou oni.“

„Proč to dělají?“ Divil se ještě více.

„Také nevím. Ale myslím si, že to je jednodušší, než to vypadá. Zkus si představit, že se budeš bát kočky a ta tě přece po čichu pozná. Ale navoníš se parfémem a ona tě nenajde, protože jí zmátneš a ona tě nevyčmuchá.

„To je zajímavé! Ale já znám jednu kočku a té se nebojím. Je to kocour Felix, můj kamarád,“ řekl nadšeně, ale pak se zase rozesmutněl, „vlastně…on se mnou kamarádit nechce a já žádného kamaráda nemám.“

„Já také ne. Ani by to snad nešlo,“ řekla Květinka chápavě.

A pak pověděla Myšáčkovi celý svůj příběh. Myšáčkovi bylo Květinky velice líto. A tak jí nabídnul, že jí pomůže najít všechny bratry a sestry.

„Budeš mě muset odtud nějak dostat,“ řekla Květinka.

„To bude snadné,“ zasmál se Myšáček a chtěl Květinku utrhnout.

„Počkej, to ne!“ Vykřikla, „Takhle bych umřela. Musíš mě vzít i s kořínky a pak mě zasadit do květináče s trochou hlíny.“

„Pane jo, ale kde vezmu květináč?“ Podivil se Myšáček

„Něco seženeme, hlavně mě teď už vyhrabej. Prosím.“

Myšáček ji tedy vyhrabal, i když to nebylo vůbec snadné. Musel pořádně, aby nepoškodil jediný kořínek. Byl od hrabání pěkně špinavý, ale to mu vůbec nevadilo. Potom vzal Květinku do náruče a utíkal zpátky na nástupiště, protože vlak měl už každou chvíli odjíždět. Těšilo ho, že může udělat dobrý skutek pro někoho tolik osamoceného, jako byl i on sám.