Kapitola devátá : Proč Květinka vadne?
Již několik dní uběhlo od nepovedeného pátracího výletu a Květinka na tom byla čím dál hůř. Byla celá zvadlá a dokonce přestala i mluvit. Myšáček si začal dělat starosti. Nejprve se jí ptal, co se jí stalo a proč vypadá tak podivně. Ale vůbec mu neodpovídala a schovala před ním květ. Vypadalo to, že je vážně nemocná. Že by byla tolik smutná a z toho zvadla? Co když takhle Květinka umře?
„Myslím, že ses o ní málo staral. Budeš ji muset vyhodit,“ řekla maminka, když viděla květináč a v něm suchou a schlíplou Květinku téměř beze známek života.
„Staral jsem se o ní pořád. Vždyť jsem si s ní i povídal a měl jsem jí u sebe,“ protestoval Myšáček.
„Tady vidíš, že myším není souzeno, aby pěstovaly kytky,“ řekla maminka a odešla zpátky k rozešité vestičce.
Ano, maminka měla vždycky na všechno odpověď a byla vždy se vším hned hotová. Snad by to ani nebyla maminka, kdyby odpověděla jinak. Přesto ale Myšáček Květinku vyhodit nechtěl. Ač věděl, že myši se v kytkách nevyznají a proto určitě ani myší doktor nebude znát nemoci, které je mohou sužovat, přesto na něj spoléhal. Než aby mu popisoval, co se s Květinkou děje, vzal do náruče květináč a pospíchal za myším doktorem.
„No tedy…,“ kroutil hlavou doktor a díval se nevěřícně do květináče. Dokonce si na to nasadil i brýle. Obcházel květináč s podivně vypadající Květinkou stále dokola a napřestával se divit. Nakonec pokrčil rameny a řekl: „Nevím, Myšáčku. Obávám se, že tvé kytičce nedokážu pomoci.“
Toho se Myšáček obával nejvíce. Když takový vzdělaný člověk, jako je myší doktor, nedokáže Květinku uzdravit, tak kdo tedy? Třeba není tak dobrým doktorem, jak se o něm říká. Květince nepomohl, ale kus chleba se sýrem si za léčení vzal… V myším světě totiž nemají peníze žádnou cenu, jako tomu je ve světě lidí. Tady si za peníze nikdo nic nekoupí. Platí se zde jídlem, protože kus něčeho dobrého ocení myši nejvíce. A proto si Myšáček naštěstí nikdy nemusel stěžovat na nedostatek jídla, jelikož jeho mamince za vyspravené oblečky platili zákazníci také jídlem. K čemu je ale najednou jídlo, když jediné stvoření, které Myšáčkovi rozumí, najednou odchází?
Myšáček se dal do pláče. Z jeho velkých očí se začaly kutálet slzy jak hrachy. Stékaly po rudých myších tvářích a padaly rovnou do květináče. Myšáček nevěděl, jak dlouho takhle seděl na pařezu a plakal. Ale asi to bylo hodně dlouho, protože se pomalu setmělo a na obloze se ukázaly první hvězdy.
„Myšáčku…“ ozvalo se slabým hláskem z květináče.
Myšáček skoro nadskočil, jak se polekal. Rychle utřel oči do kapesníku a podíval se na Květinku. Nevypadala o moc lépe, než předtím, ale k nějakému pokroku přeci jenom došlo. Rozevřela jen malý kousek květu.
„Už dlouho nepršelo,“ zašeptala.
„Proč by mělo pršet?“ podivil se Myšáček.
„Už jednou jsem byla moc nemocná, ale pak jsem se uzdravila, když začalo pršet,“ vysvětlila Myšáčkovi Květinka.
„Jejda, a teď jsem plakal a kousek květu se ti rozvinul. Co budeme dělat? Na déšť to nevypadá, budu muset hodně plakat, aby ses uzdravila úplně.“
Myšáček byl moc rád, jak hezky to všechno vymyslel a nepotřeboval k tomu žádného doktora. Potíž byla jenom v tom, že se mu zrovna nechtělo plakat. Květinka se cítila o trošku lépe, tak měl hned veselejší náladu. A do plakání mu dvakrát nebylo a na povel to neuměl.
„Zkus mi říct něco moc smutného,“ požádal Květinku.
Jenže Květinka byla příliš slabá na to, aby vymýšlela a vyprávěla smutné příběhy. Nic jí nenapadalo a nejraději by zase celý květ zavinula a schovala se před celým světem.
„Počkej, Květinko. Neschovávej se mi. Já něco vymyslím!“
A pospíchal s květináčem v náručí k letnímu kinu, kde zrovna vysílali nějaký film. Třeba by mohly dávat něco moc smutného a on by se rozplakal. Jenže toho večera dávali nějakou komedii, tak místo aby plakal, se celou dobu válel po zemi smíchy. A Květinka zatím pomalu vadla a vadla.
Myšáček si tedy uvědomil, že místo nějakého hloupého sledování filmu, by měl raději Květince pomoci a honem rychle vymyslet jiný způsob k tomu, aby se rozplakal. Proto se vydal směrem k domovu a doufal, že třeba něco vymyslí cestou. Naštěstí potkal kocoura Felixe.
„Ahoj! Můžeš mi pomoct?“ požádal ho.
„Co potřebuješ?“ protáhnul se líně, jako by zrovna odpočíval. Na tuto denní dobu by však polehávání bylo nezvyklé, alespoň pro kočku. Kočky v noci loví a běhají. Ale u Felixe to bylo zřejmě jiné. Sám říkal, že nikoho už neloví, protože má každý den plné misky.
„Řekni mi něco moc smutného. Potřebuji se rozplakat,“ vysvětlil mu.
„Co to máte, vy myši, za divné nápady? Stačí, když se podíváš na tu svou kytku. Sama je k pláči.“
„No právě. Už jsem plakal, ale nestačilo to. Musím víc…“
„Měl bys jí zalít,“ doporučil mu Felix.
„Co prosím?“ podivil se Myšáček.
„No přece zalít vodou! Moje panička má kytek plný byt i zahradu. Zalévá je konvičkou pravidelně a vypadají moc hezky,“ vysvětlil Felix.
„Nevěděl jsem, že se mají kytky zalévat!“
„To je přece jasné. Všichni potřebujeme vodu, abychom žili. Ty bys přece také umřel, kdybys nepil,“ řekl Felix.
„No jo, vlastně,“ uvědomil si Myšáček,“ moc ti děkuji, Felixi!“
Na nic už nečekal a pospíchal domů, aby Květinku zalil. Konvičku sice neměl, ale místo ní použil svůj hrneček na mléko. Pak už jenom doufal, aby nebylo pozdě. Strachem nemohl usnout. Položil květináč se spící Květinkou na noční stolek a přemýšlel. Hlavou se mu honily nejrůznější myšlenky, až ho z nich začala bolet hlava. Teprve až kolem půlnoci usnul.
Ráno jej probudily sluneční paprsky a rozkvetlá Květinka se na něj usmívala z nočního stolku. Jak moc byl rád! Dokázal sobě i mamince, že není hloupost, aby se myši staraly o kytky. On byl asi první myší v historii, která se dokázala postarat o květinu, ale o to šťastnější potom byl.
Když se zase s Květinkou vydal pátrat po její rodině, zeptal se: „ Proč jsi mi neřekla, že tě musím zalévat?“
„Já jsem to nevěděla. Mezi kolejemi mě přece nikdo nezaléval. Byla jsem závislá jen na dešti,“ vysvětlila Květinka Myšáčkovi.
A Myšáček od té doby svou Květinku zaléval pravidelně a nikdy nezapomněl, protože se bál, aby ho jednoho dne neopustila úplně.
