„Zánět ledvin byl potvrzen a domácí léčba nestačí“. Při této větě jsem se smutně podívala po manželovi a zároveň pohladila svou nemocnou dcerku. Hospitalizace nás nemine.
Měli jsme čas dojet si domů zabalit tašku do nemocnice. Jak se mi nechtělo, ale komu by se chtělo, že? Zdraví dcery pro mě bylo a je velmi důležité. Asi jako pro každou matku. Taška zabalena, naposledy jsem zkontrolovala, zda mám sebou vše důležité. Naše auto už směřovalo zpátky do nemocnice, kde jsme byly přijaty na Dětské oddělení.
Obývaly jsme pokoj, kde se dveře nestačily zavírat. Vstupní vyšetření, odběry krve, odběry moči nebo se budoucí zdravotní sestřičky zaučovaly. Zapisovaly si do notýsku, kolik Gábinka vypila tekutin a kolik jsem naměřila teplotu. Gábinka první dny jen ležela, spinkala a dostávala léky proti horečce a „zavodňovací kapačky“, jelikož málo přijímala tekutiny, což bylo velmi důležité, aby se ledviny pročišťovaly. Pohled na ní mě ubíjel, bylo mi jí moc líto. Když to bylo jen chvilku možné, tak jsme se spolu mazlily. Po několika dnech jsem vycítila, že je malé už lépe, horečka ustoupila a já viděla jak se „otrkala“ a začíná opět lumpačit. Čekala jsem, kdy už nás pustí domů. Všechny výsledky byly v pořádku a my čekaly na pana doktora s prohlášením, zda půjdeme domů. Odpověď byla pozitivní: „Půjdete domů, do domácího léčení.“ S propouštěcími papíry, pozvánkami na vyšetření a recepty na léky jsme konečně po týdnu jely domů.
Sice nás pustili z nemocnice domů, ale co nás ještě čekalo a čeká, budu vyprávět zase někdy příště…
