Jejich manželství se jí už dávno nejevilo být takovým, jakým si ho kdysi vysnila. Žili spolu bok po boku pod jednou střechou, jenže to byla spíše existence než život. Spíše tu tak jenom spolu trávili den po dni a jejich kdysi vroucí láska se nenávratně vytratila.
A čím déle spolu byli, tím více ji tato realita trápila. A více a více uvažovala o tom, že by bylo zřejmě nejlepší se rozejít. Dát mu vale a zkusit štěstí jinde.
Což o to, o nápadníky by neměla nouzi, protože byla stále ještě krásná a přitažlivá, jenže potíž byla v tom, jak se co nejlépe vyvázat ze svazku stávajícího.
Nejobvyklejší metodou je pochopitelně rozvod, jenže ten se jí nezdál být ideálním řešením. Protože by si museli dělit majetek a jak známo, když jde o peníze, jdou všechny zábrany stranou. Bylo by to nepříjemné, a to ještě štěstí, že by se tahali jen o jmění a nikoliv o děti, které dosud neměli. Takže rozvod pro ni nepřipadal v úvahu.
Jenže jak to řešit jinak? Ne a ne přijít na jinou možnost.
Myšlenky na rozchod ji pronásledovaly na každém kroku a fakt, že nemohla najít ideální způsob, jak mu dát vale, jí kazil náladu kdykoliv a kdekoliv. Dokonce i při činnosti, již už odmalička milovala. Tedy při procházkách.
Protože jak jenom od nepaměti chodívala ráda do lesa! Prolézala houštinami, obdivovala vysoké stromy i maličké rostlinky, dělalo jí dobře našlapovat na měkoučký mech, potěšila ji hrst borůvek a malin či nějaká ta houba v podrostu. To vše jí dnes už nepřinášelo radost do duše, všechny krásy lesa byly zkaleny myšlenkami na to jediné – jak se zbavit svého chotě.
A kdo hledá, najde. Nakonec se jí stal její odedávna milovaný les inspirací.
A tak svého muže jednoho dne vzala na procházku jihočeským lesem. A tam ho vyhodila. A to nijak banálně. Vyhodila ho jednou provždy. Nalezenou municí z války do vzduchu.