Radanovi žili moderním životem. Na internetu byli jako doma, co šlo, to nakupovali s jeho pomocí, ale zároveň se kvůli tomuto fenoménu nestranili společnosti a rádi si zašli při významných příležitostech i do nějaké té lepší restaurace.
Fungovalo to docela dobře, a to až do dne, kdy jejich dcerka slavila své narozeniny. Protože to s touto nejprve zasedli k počítači, aby si tu vybrala ten pro ni nejlepší dárek, tedy panenku ze všech panenek nejpanenkovatější, totiž nejkrásnější, a odpoledne pak s dcerkou zamířili do místní luxusní restaurace na slavnostní oběd.
Oslava tam zprvu probíhala tak, jak probíhat měla, ovšem jen do okamžiku, kdy dcerka po pozření většího množství limonády pocítila potřebu se vzdálit. Vlastně nic neobvyklého. A maminka s vědomím toho, že je dcerka už poměrně velká, jen pro úplnost dceři poradila, že má zamířit chodbičkou dozadu a tam zajít do dveří s panenkou.
A tak se děvče vzdálilo… a pak se vrátilo tak jaksi… ehm… No prostě zjevně na toaletu nedošlo.
Kde se stala chyba? V komunikaci, kde jinde.
Protože děvče sice zamířilo zmíněnou chodbou, jenže u kanceláře vedoucího, jež se tamtéž nacházela a měla pootevřené dveře, se zastavilo a při pohledu na tam blikající monitor počítače si uvědomilo jistý zádrhel. A tak holčička vklouzla do této úřadovny a počala brouzdat po internetu a hledat stránku, na níž jí dnes objednávali dárek, aby objednávku popohnala.
A surfovala tu tak dlouho, až už bylo pozdě.
Proč tak učinila? Přece proto, že si cestou uvědomila, že s sebou nemá žádnou ze svých oblíbených hraček, žádnou „barbínu“. A maminka přece jasně říkala, že má jít na toaletu s panenkou…