Mnohé páry se dnes až příliš často dostávají do krizí a rozcházejí se. Přitom znalost jistých pravidel partnerského soužití může pomoci utvářet vztahy mezi partnery do podoby, která by přinášela radost a vzájemné uspokojení.
K těmto pravidlům patří například vzájemná úcta a respektování odlišností toho druhého, vyvážená rovnováha mezi vazbou a svobodou ve vztahu, čas pro společné chvíle, ale i čas, který by měl sobě věnovat každý zvlášť, nebo schopnost společné komunikace a vzájemného odpouštění chyb. Zkušený manželský terapeut Hans Jellouschek probírá srozumitelnou formou v knize nakladatelství Portál Pravidla lásky jednotlivé oblasti společného života muže a ženy a pro každou z těchto oblastí nabízí osvědčená pravidla a doporučení jak vytvářet harmonické partnerské soužití. V ukázce z knihy se podíváme co dělat, když partner zahýbá.
Když nám zahýbá…
Pokud věříme statistickým odhadům, musíme připustit, že asi padesát procent provdaných a ženatých se během manželství dopustilo nevěry. To je překvapivě vysoké číslo! Zaráží nás zejména, že ženy tu dohonily muže – asi se už nehodlají smiřovat s nerovnoprávností. Dvojí morálka dřívějších časů silně ustoupila – ve prospěch rovnoprávné nemorálnosti? Můj spontánní nápad ukazuje, že se bez ohledu na statistická čísla pohybujeme v tabuizované oblasti. A právě proto manželé v tomto bodě stále stejně zastírají, kličkují a lžou, až se hory zelenají. A proto, když to praskne, dochází k nejhorším vztahovým tragédiím – od nervového zhroucení přes fyzická napadení až k překotným rozchodům.
Chtěl bych toto téma pojmout otevřeně a současně střízlivě. Jestliže je výskyt nevěr a mimomanželských vztahů tak velký, měli bychom o tom otevřeně hovořit. Tabu má totiž jeden neblahý důsledek – lidé jsou v těchto těžkých situacích často ponecháni sami sobě a bez pomoci. Proto bych tu rád naznačil, že se na věci můžeme dívat i novým způsobem, a poskytl i radu, co lze dělat, když se „to“ stane.
O hodnotě věrnosti
Nejdříve několik myšlenek o věrnosti. Pro mě jako pro terapeuta to není v žádném případě odbytá záležitost. Mám zkušenost, že věrnost jedinému vztahu mu propůjčuje zcela zvláštní charakter. Jestliže sdílím něco tak osobního jako sexuální intimitu jen se svým partnerem a s nikým jiným, pak to velice posiluje náš důvěrný vztah. Stává se z něho prostor, který je jen pro nás dva, je to místo, kam nikdo jiný nevstupuje ani nevstoupil. Můj partnerský vztah je tak mezi všemi ostatními vztahy zcela jedinečný a to mu propůjčuje mimořádnou hodnotu.
Věrnost není nutně protikladem seberealizace. Vždy se musíme nějak omezit a něčeho se vzdát, ale „právě v omezení se ukáže mistr“. Toto pořekadlo může platit i pro lásku. Moje láska může uzrát ve skutečné odevzdání, když se mi podaří soustředit všechnu její sílu na jediného člověka. Láska tím získá hloubku, které nelze dosáhnout ve vztahu, kde jsem vnitřně nezakotvil. Hloubka lásky však není totéž co zážitek subjektivního štěstí v jakémkoli životním okamžiku, protože věrnost znamená ochotu něčeho se zříci – ale zároveň je i základním nosným životním rozpoložením.
Na druhé straně je třeba přiznat, že tak hluboké lásky se obvykle nedá dosáhnout hned, že je třeba dlouhého, často klikatého vývoje a že se některých věcí zhusta nechceme, nebo dokonce nemůžeme vzdát. A tak k nevěrám skutečně často dochází. Pro ty, kteří si to už protrpěli, i pro ty, kteří to právě dělají nebo udělali, zde uvádím několik úvah.
Nevěra zraňuje
Každému, kdo se chystá k mimomanželskému vztahu, bych doporučil, aby si uvědomil, že v jeho manželském vztahu vznikne obrovská nerovnováha. Když jeden z partnerů zahýbá, druhý zpravidla prožívá velké utrpení. Nevěrník prožívá fascinaci a vášeň, po které možná touží i jeho věrný partner – ale ta se teď netýká jeho, ale někoho jiného. To se velmi těžko zvládá. Nevěrník by se měl ptát, jak by se cítil v situaci svého partnera. Opakovaně jsem zažil, že někteří záletníci – častěji muži, ale i ženy – očekávají, nebo dokonce vyžadují od partnera toleranci, ale sami jsou pak zcela bez sebe, když jim partner udělá totéž. Jakmile se do svého partnera vcítím, uvědomím si, že jsem odpovědný za utrpení, která mu způsobím. Domnívám se, že ženy a muži prožívají tyto situace poněkud odlišně. U žen je zpravidla sexualita spojena se vztahem silněji než u mužů. Ti mají častěji pocit, že mimomanželským vztahem svým ženám nic neberou. Ženy to prožívají jinak. Jedna účastnice skupiny na partnerském semináři řekla svému příteli, který se nevěry dopustil při pobytu v zahraničí: „Když jsi mi byl věrný, měla jsem pocit, že jsme spolu těsně spjati, přestože jsi byl tak daleko. Teď je svazek, který nás pojil, roztržen, i když se na mě tak intenzivně obracíš, když jsme spolu.“ Muži dovedou svůj vnitřní svazek a sexualitu od sebe snadněji oddělit, možná až rozštěpit. Nevěrný muž tedy musí počítat s tím, že jeho žena bude tento krok prožívat jako závažný zásah do vztahu – přestože u něj to tak není. Je to fakt, který nelze oddiskutovat nebo vymluvit a který má závažný vliv na společný vztah. Pro mě z toho vyplývá, že nevěrník musí počítat s těžkým otřesem svého manželského vztahu, a to zpravidla mnohem těžším, než to on sám pociťuje.
Co v manželském vztahu schází?
Velmi zřídka nemá nevěra nic společného s manželským vztahem. Nevěry se „dějí“ velmi často tehdy, když v manželství něco schází. Oba třeba prožívají hodně bezpečí a jistoty, ale málo vzrušení a dobrodružství, nebo jeden dominuje a ten druhý je neustále podřízený, nebo jeden dává do vztahu mnohem víc než jeho partner. Tuto „nerovnováhu“ se může jeden z partnerů pokusit vyrovnat tím, že si zařídí jiný vztah. Většinou to není tak vědomé, jak to tu vyznívá, ale když to pak podrobněji zkoumáme, zjistíme, že nevěrník si „zvenčí“ pořizuje to, čeho se mu „uvnitř“ nedostává. Mimomanželský vztah tedy nemusí být strašlivým neštěstím a především nemusí být koncem manželského vztahu. Když se zbrkle nerozhodneme, že všemu uděláme rychlý konec, ale sebereme odvahu a nějakou dobu vydržíme – a společně se na celou věc podíváme (například v manželské poradně) – může být mimomanželský vztah příležitostí k hlubokému obnovení manželského vztahu. Zažil jsem to velmi často. Bylo to sice velice obtížné a spousta věcí se musela rozmotat, ale v konečném důsledku byl mimomanželský vztah „požehnáním“, protože rozbil strnulou stavbu manželství a přinesl svěží vítr a nový život. Podmínkou samozřejmě je, že si odpustíme jednostranné morální odsouzení „nevěry“ a nebudeme se snažit nevěrníkovi podsunout „černého Petra“. V takovém případě bychom velkou společnou šanci promarnili.
Důležitý je také asi rozdíl mezi erotickým dobrodružstvím a dlouhodobým mimomanželským vztahem. Z prvního případu bychom neměli pokud možno dělat žádnou tragédii – byla by to asi nepřiměřená reakce. Někdy stačí, když se doopravdy rozzlobíme, jsme na partnera nepříjemní a žádáme, aby se s námi nějak vyrovnal. Můžeme však také jít do sebe a ptát se, čím jsme svého druha k nevěře vyprovokovali. Dlouhodobý mimomanželský vztah bychom však měli brát velmi vážně tak dlouho, dokud nepadne jednoznačné rozhodnutí o dalším osudu manželství. Jinak se potácíme ve dvojím životě, v nečestnostech nebo dlouhodobém trápení, které pro jednoho, ne-li pro všechny členy vztahové krize, znamenají skutečné peklo. Takový ponižující stav bychom neměli akceptovat, abychom neohrozili vlastní sebeúctu.
Přiznat se, nebo držet v tajnosti?
Zde je těžké stanovit všeobecně platná pravidla, ale několik jasných vět by tu přece jen mohlo zaznít:
Když je mimomanželský vztah natolik silný, že se ho nevěrný partner nehodlá (nebo „nemůže“) vzdát, pak by měl partnerovi všechno sdělit, i když to bude velmi bolestné. Jinak udržujeme situaci plnou lží a bereme druhému příležitost, aby se vypořádal se základními otázkami, které ho v souvislosti s naším mimomanželským vztahem trápí.
Někteří se „přiznají“ k nevěře, protože chtějí od svého partnera získat „rozhřešení“. Mají špatné svědomí a rádi by slyšeli, jak partner říká: „Ale to přece není tak zlé!“ Nevěrník si tak z druhého dělá matku nebo otce, znevažuje ho jako rovnocenného partnera a sám se chce zbavit dospělé odpovědnosti.
Problém by se měl otevřít vždy, když se z manželství vytrácí něco důležitého (například živá sexualita), protože jinak se připravíme o velkou šanci, která by mohla naše manželství znovu oživit.
Toto všechno ovšem neplatí, když se věci mají úplně jinak – žena třeba prožila krátké a intenzivní sblížení s jiným mužem v době, kdy byl její manžel na cestách. Posílilo to její pocit vlastní hodnoty, poznala o něco lépe sama sebe, připadá si více jako žena a je za to vděčná. Oběma je jasné, že vztah pokračovat nebude. Žena chce samozřejmě dál žít se svým mužem a na jeho návrat se upřímně těší. Musí se mu nyní přiznat? Má to zůstat jejím tajemstvím, protože ví, že jí samé celá událost jenom prospěla, kdežto její manžel by se s ní těžko vyrovnával? Já sám na tuto otázku obecně odpovědět neumím. Existují „dobrá“ a „špatná“ tajemství. Ta dobrá uchovávají a ochraňují něco důležitého ve vlastním srdci, aniž ubližují někomu jinému. Špatná tajemství působí na náš vztah ničivě, protože zatajují to, co partner nutně potřebuje vědět. Jde tedy v našem příkladě o „dobré“ tajemství? Přikláněl bych se k tomu.
Velmi se mi líbilo, co jedna žena řekla svému muži: „Jedno bys měl vědět: Když mi zahneš, tak mi to moc ublíží. Kdybys to ale přesto někdy z jakéhokoli důvodu udělal, tak bys měl nést celou odpovědnost sám… Buď tak hodný a nech si to pro sebe, nechci, abys mi o tom říkal!“ Co si o takovém postoji myslíte?
Jak zacházet s nevěrou
1. Nevěra mužů i žen není dnes nic neobvyklého. Odhaduje se, že se jí dopustí asi 50 % manželů. Postižení či oklamaní se přesto velice trápí.
2. Věrnost je i dnes prožívána jako něco podstatného a manželé i manželky o ni u svého druha velice stojí. Nevěra není v žádném případě malichernost, ale vždycky záleží na tom, jak dlouho trvá a jaký má pro nevěrníka význam. Měli bychom ji brát vážně, protože vypovídá také o našem vztahu a jeho nedostatcích.
3. Nemá smysl zakousnout se do otázky viny a utonout ve vzájemných výčitkách – jen si tím ztěžujeme přístup k dobrému řešení. Když přijdeme na hlubší příčiny nevěry uvnitř našeho vztahu, může nás to obohatit a přivést k novému začátku.
4. K dobrému řešení potřebujeme čas. Strategie „všechno, nebo nic“ („Buď ten milostný vztah přerušíš, nebo je mezi námi konec“) naše vztahy jen zhorší, a tak nezbývá, než nevyjasněnou situaci nějakou dobu vydržet!
5. Nevěra však může náš vztah natolik zatížit, že ji sami nezvládneme. Pak bychom měli uvažovat o odborné pomoci a vyhledat poradnu, terapeutickou skupinu nebo párovou terapii
