Šéf firmy vždy, kam až paměť i těch nejstarších zaměstnanců sahala, brojil proti papírování. Kdo ví, proč tomu tak bylo. Snad proto, že přišel o „papíry“, když neměl v pořádku papíry od auta, snad proto, že jeho údajně rodokmen vlastnící pes, jak se následně ukázalo, měl falešné papíry a byl ve skutečnosti jen voříškem, snad proto, že neměl ani papíry, aby se mohl věnovat svému milovanému rybaření a jeho syn (ale možná se to jen tak říkalo) měl pro změnu papíry na hlavu.
Prostě šéf neměl rád papírování a jakékoliv lejstro jej přivádělo až k zuřivosti. Běda tomu, kdo mu přinesl k podpisu nějaké papíry.
Vše vyřizoval zásadně elektronicky či po telefonu, vše přijímal a sděloval zásadně virtuálně. A to si pište – ovšem nikoliv na papír – že vzhledem k pevné židli, na níž tento seděl, si to mohl dovolit. Mohl klidně zapudit klienta i partnera, který by chtěl něco na papíře, a takový si to zapsal, ovšem za uši. Protože přijít s papírem znamenalo, že šéf ho zmačká a vyhodí. Zmačká papír a vyhodí jak tento papír, tak tohoto člověka.
Protože papír nikdy více. Zcela v nesouladu s dobou, jež na papírech bazíruje, ba je na různých bumážkách vystavěna.
A ve firmě to fungovalo navzdory tomu k šéfově plné spokojenosti. Protože se vskutku bez většiny papírů obejít dalo, a ne-li, pak tyto vyřizovali podřízení potají, aby šéf nevěděl.
Ovšem ten věděl prakticky o všem, protože virtuální doba dává jednomu možnost vědět i to, o čem se neví.
A tak se z firmy postupně vytratily papíry všechny. Nikde nebylo ani lejstra, ani dokumentu, ani potvrzení, ani povolení, ani smlouvy či projektu na papíře, nebylo tu ani kousíčku papírku na napsání si poznámky či vzkazu, zaměstnancům bylo zapovězeno donášet na pracoviště i lístek se seznamem, co mají nakoupit.
Nikde ani kouska papíru. Ani…
Ouvej! Ani tam, kde šéf právě nyní seděl se staženými kalhotami a marně dumal, jak z toho ven.
Seděl tam dlouho, předlouho. Protože dospěl k poznání, že ani v době internetu se úplně bez papíru obejít nelze.