Prarodiče jsou ve většině případů nedílnou součástí rodiny. Sice mají tendenci mluvit nám do života, ale bez nich by to prostě nešlo, alespoň u nás tomu tak je.
Nebudu psát o svých prarodičích, nýbrž o prarodičích mého dítěte, konkrétně o mém otci, a tchýni a tchánovi. Moji matku s prominutím vynechám, nejedná se o typickou babičku, nemám ji to nicméně za zlé, každý člověk je jiný a má právo žít podle svého.
Můj otec, potažmo jeho žena, pak tchán s tchýní a moje švagrová jsou zlatí lidé, mají sice také své mouchy, ale snaží se nám všemožné vyjít vstříc, pokud je to v jejich silách. Ačkoli mě tchýně a její defakto celá rodina nemají v lásce (dodnes netuším proč, najevo mi to nikdy přímo nedali) není vesměs problém i na poslední chvíli pohlídat dceru, nejen na pár hodin, ale třeba i několik dnů. Hlavně teď v době druhého těhotenství tuto pomoc nesmírně oceňuji a ráda využiji. S dcerou to posledních pár měsíců není úplně jednoduché, blíží se druhé narozeniny a již to není „miminko“, které jen leží, spí a papá, ale pořádná „lumpice“, uvědomující si sama sebe.
Můj otec nám pomáhá nejen s hlídáním, ale i finančně. Nikdy jsem ho sice o peníze nežádala, ale asi sám vytušil, že peníze potřebujeme (kdo taky ne). Již dvakrát nám dost vytrhl trn z paty, poprvé v době před narozením dcery ve formě „poukazu na výbavičku“ a podruhé štědrým svatebním darem (byla jsem tak v šoku, málem jsem se nezmohla i na obyčejné děkuji.)
Hodně přemýšlím, jak výše uvedeným oplatit jejich laskavost, poukazem do lázní nebo pěkným dárkem? Snažím se chovat tak jak se chování k nám a oplácím jim zatím jen úctou a neustálým děkováním. O dárku sice zatím představu úplně nemám, ale již teď vím, že je nenechám nikdy na „holičkách“ a pokud budou v budoucnu potřebovat moji (naši) pomoc ráda přispěchám.