Žena byla na svého manžela právě notně naštvaná. A to oprávněně. Protože strávila celý dnešní den v práci, zatímco on měl náhradní volno, a tak si jej dovolila požádat, aby udělal něco málo pro blaho rodiny. Pár úplných maličkostí.
Měl docela normálně koupit kus chleba, umýt tu horu nádobí v kuchyni a vyluxovat. Nic složitého.
Jenže když se vrátila domů, naskytl se jí tristní pohled. Byli bez chleba, který by ale stejně neměli z čeho jíst, protože ani jeden talíř už nebyl čistý, nádobí zůstalo v dřezu netknuté, a jediné, co manžel vyluxoval, byla lednička.
A důvod, proč se neobtěžoval učinit to, oč byl žádán? Úplně stejný jako kdykoliv jindy. Ten její hrozný chlap zase proseděl celý den u žejdlíku a u tohoto jako obvykle ztratil pojem o realitě, o tom, co jej obklopuje, o čase. U svého žejdlíku se prostě cítil blaženě a bylo neskutečně těžké jej od něj dostat.
Její muž tu zase seděl, civěl na žejdlík před sebou, a kromě tohoto pro něj neexistoval svět. Ani manželčiny výhružky či naopak slzy a dojemná slova s ním nic nezmohly. Stejná situace jako včera, předevčírem, předpředevčírem,…
„Aspoň že nechlastá pivo,“ povzdechla si jeho žena, hledíc na duchem nepřítomného manžela, kochajícího se pohledem na jeden z exponátů jeho sbírky starodávných žejdlíků.