Je krásný květnový den. Slunce blázní hned od rána a jeho paprsky jsou tak ostré, že oči mhouříte i za slunečními brýlemi. Konečně nastává okamžik, kdy si i my, maminy můžeme vychutnat oblékání našich ratolestí. Lehké tričko, kraťásky, sandály obuté na holou nožku, klobouk na hlavu. Nádhera.

Takové oblékání nemá chybu a zvládají ho i naší malí nedočkavci. V duchu vzpomínám na obrovskou hromadu věcí, které na naše děti musíme postupně navěšet v zimě. Léto budiž pochváleno. Dnes si vzal manžel dovolenou, protože jsme se rozhodli omrknout jeden velký farmářský trh. Ráda pro své děti nakupuji čerstvé výpěstky pocházející od našich farmářů. Mám potom dvojitý dobrý pocit. Nejenom, že náš prcek bude baštit kvalitní zeleninku, ale taky pocit toho, že nákupem pomáhám těm, kteří dnes a denně hrbatí svoje záda na poli, v pekárně, malé dílně… všude tam, kde se práce dělá poctivě.

Jenže, jak takovou práci vlastně poznám? Nemůžu přece nést každý z nabízených produktů na rozbor. Média se hemží zprávami o nepoctivcích. Nabízené koláčky zakoupené v hypermarketu měly prošlou dobu trvanlivosti, přesto byly na trzích vydávány jako výrobek čerstvý a vlastní. Jeden z prodejců nabízel domácí cukrovinky. Byly naskládány úhledně v bedničkách a jen se smály. Byla jsem rozhodnutá dětem nějakou tu mlsotu koupit, ale odradily mě ruce pana prodavače. Za nehty měl tolik špíny, že to vlastními slovy nemůžu popsat. Při pohledu na něj jsem si vzpomněla na zprávu, kterou uvedly některé potravinářské společnosti. Z jejich výzkumu vyplynulo, že si až 30% zaměstnanců pracujících v potravinářství po použití WC nemyje ruce.

U některých ze stánků bylo opravdu radostí se zastavit. Hlavně pokukuji po sýrech. To je moje velká slabost a decimuji tím rodinný rozpočet. Na jednom z pultíků seděla moje známá a sýry nabízela. Je to hodná, milá paní, jedna větev jejich rodu vyráběla vyhlášené sýrové pochoutky už před první světovou válkou a v kvalitě jsem se ještě nikdy nezklamala. Jednou jsme se zapovídaly na zastávce a ona se se smíchem svěřila, že díky velkému zájmu nestíhají a tak před farmářskými trhy „šůlá u nich v rodině provázky snad i pes.” No nevím, která z nás by si zakoupila oblíbené sýrové nitě, kdyby věděla, že se na jejich výrobě podílí kdekdo. Obcházeli jsme pomalu stánky, sluníčko začalo hřát už opravdu hodně. Tipovala bych to ke třiceti stupňům.

Manžel si koupil výbornou grilovanou klobásu, která opravdu neměla chybu. Dostal ji na tácku, který byl dostatečně pevný, to je zase jedna z mých zkušeností. Některé z podložek pod potraviny jsou tak tenké, že na nich nejde cokoli sníst. A pokud nemáte možnost si jídlo položit na stolek, protože je obsazeno, jste odsouzeni k tomu, že vám to dřív nebo později všechno spadne na zem. Přemýšleli jsme taky o koupi vajíček. Slepice jsou úžasná věc a kdyby to trochu bylo možné, chovám je i na balkóně našeho paneláku. Škoda, že to možné není a já jsem závislá na koupi domácích vajíček od farmářů. Nakonec jsem si je ale nekoupila, zdálo se nám, že je na jejich převoz velké horko. Ale lidé kupovali hodně. Také na uzeniny a masné výrobky sluníčko vesele svítilo a jeden z řezníků přes ně začal přehazovat jakési plachty, aby je trochu uchránil. U stánku s výrobky z lipového dřeva jsem synovi koupila důmyslný hlavolam. Nikomu z naší rodiny se složit ještě nepodařil, ale máme aspoň potřebu to dokázat :-).

S konstatováním, že to prodejci mají v tomto vedru těžké jsme kolem poledne nasedali do auta a vyjížděli domů. Na poctivém obchodování se moc zbohatnout nedá a je jen na nás, který z nabízených produktů přivezeme domů. Jednou za čas je dobré „to naše, domácí” podpořit.