U sousedů byl včera velký křik. Snad poprvé v životě jsem viděla svou jinak pohodovou kamarádku třískat dveřmi. Její manžel, také člověk hodný a mírný, fackoval na chodbě svoji dospívající dceru a řval na ni jako pominutý.
Holka si totiž našla kamaráda přes počítač. Pár týdnů si psali, ona byla nadšená z jeho chování a procítěných veršů. Včera ráno, ještě před začátkem školy se dohodli, že se musí konečně vidět. Z chlapce se najednou stal pán okolo třicítky. Napsal velmi zvláštní e-mail, že pokud by si jejich setkání chtěla rozmyslet, stejně si ji jednou najde. Podle zvláštní klikaté češtiny nebylo možno posoudit, zda jde jen o žert nebo výhružku.
K počítači tedy zasedl tatínek a s hrůzou zjistil, že očekávaný postarší ženich ví o jejich dceři naprosto všechno. Počínaje školou, kroužky, kamarádkami, situací v rodině, dokonce se optal na to, jak jsou spokojeni s novým kávovarem.
Po malých panelákových místnostech se pohyboval rychlostí kulového blesku a snažil se rozchodit, jak může být ta jejich holka „blbá“. Ona se zatím choulila v náruči své matky a oplakávala první platonickou lásku ve kterou věřila a dala do ní všechen cit svých čtrnácti let.
My jsme zatím seděli v našem bytě za zdí a ani velmi hlasitě puštěná televize nepřekryla bojovou náladu u sousedů. Vzpomněli jsme si na to, jak jsme byli v těchto letech důvěřiví my.První rok na internátě, dospělí a přece děti. První lásky, ať vás zastihnou v mateřské škole, v období dospívání, v dospělosti nebo stáří, rády klamou a člověk do nich dává spoustu naděje a sama sebe. Náš syn seděl na koberci, před sebou misku křupek a snažil se neúspěšně pochopit, co se vlastně stalo. Proč ten křik? Vždyť se ti dva ani nesetkali, možná se mají opravdu rádi a budou spolu navěky šťastní. Co je na tom špatného napsat nejlepšímu kamarádovi kde pracuje táta a kolik vydělává? Tento věk je zvláštní. Pod rukama se vám z vašich dětiček stávají hotoví lidé. Máte potřebu ještě pomoci a tu a tam je do něčeho popostrčit, ale ono už to jde velice ztuha. Nezbývá, než se dívat na to, že právě nyní se začne ukazovat všechno, co jsme do nich za celá léta dali. Svoji zkušenost jsme si vychutnali i my. Minulý rok, asi v pololetí jsme s hrůzou zjistili, že náš jedničkář skoro propadá ze čtyřech předmětů. Neřadíme se mezi rodiče bez zájmu o své dítě. Synovi jsme důvěřovali, nekontrolovali a potom si to hlasitě vyčítali. Udělal to, co je v jeho věku asi normální. Zjistil, že není pod neustálým dohledem, začal flákat školu, neučil se, neplnil úkoly a jeho přístup ke škole se stal velmi mírně řečeno laxní. Potom telefonovala paní učitelka a my nevěřili svým očím. Beru na zpět z vlastní zkušenosti názory o důvěře ve čtrnácti letech. Tady na místě pravidelná kontrola je. Ale „pst“. Kluk to nakonec vytáhl na dvojky, ale byl to neskutečný boj a vzalo mi to pocit, že ho můžu pustit kdykoli kamkoli a nemůže se nic stát. V současné době je z něj znova rozumný mladý muž, alespoň se tak tváří, ale semínko pochybnosti ve mně hryže dál.
Snad máme to nejhorší období puberty za sebou, snad… Ve škole pracuje na částečný úvazek moc milá a docela úspěšná paní psycholožka. Je to profík každým coulem, o svém soukromí se baví jen nerada. Jednou se stalo, že jí ujel autobus a my jsme ji vzali autem na další zastávku. Netajila se tím, že vlastnímu synovi, který v té době měl také problémy, kontrolovala dopisy, mobil, zprávy, prostě všechno. Zjistila, že její zlatíčko místo kroužku chodí neznámo kam a domů přichází zválené a špinavé. I z ní se místo uznávané paní psycholožky stala milující máma. Říkala, že jsou dny, kdy by musela jen řvát. Mluvila o tom, jak je fajn mít v záloze někde na papírku napsáno pár telefonních kontaktů na kamarády vašeho dítěte. Jen tak, pro případ nouze. Křik ani facky nám v těchto chvílích bohužel nepomůžou a tak nezbývá, než se obrnit klidem, trpělivostí a velikánskou láskou. Budeme doufat, že tu pubertu my i naše děti ve zdraví přežijeme a za pár let se tomu budeme jen smát.
