Okolní krajina se počala pozvolna halit do černého roucha. Ztemněla ulice i lesík na nedalekém horizontu, do smuteční barvy se oděly keře, květinové záhony i zaparkovaná auta. Kraj se ponořil do šera zvolna nastupujícího večera. Vše ztichlo, jen odkudsi zdáli zazníval tichý a nesrozumitelný hovor jakýchsi opozdilých chodců. I ten však záhy pominul a život jako by se zastavil.
Jen za jedním z mála zdejších do tmy svítících oken život neustal, jen jaksi zpomalil a plynul jakoby v tichém rozjímání. Žena ještě ne středního věku tu osaměle procházela ztichlým a opuštěně působícím pokojem. Její pohled těkal zvolna po stěnách, po nábytku a vůbec všem, čím byla místnost zařízena. Nebylo toho vlastně zase až tak mnoho, ovšem skromné vybavení nezapřelo svůj vcelku luxusní původ. Vzpomínka na lepší časy, na dobu, kdy tu ještě byla tak šťastná, se svým manželem, který právě před hodinou navždy odešel z těchto míst. Hořká vzpomínka.
Manžel už je pryč. Už se nikdy nevrátí. Ale život jde dál a nyní už vše závisí pouze na ní. Teď už je jenom na ní, aby se postarala o vše ostatní.
Přejela poněkud zvlhlým pohledem na desku stolu, jemuž vévodil masivní pozlacený svícen. Nebo byl možná dokonce zlatý? Sama se v tom nevyznala a vlastně se o to ani nikdy moc nestarala. Prostě se jí líbil a tak si ho koupila, nehledě na jeho dost možná astronomickou cenu. Kdo by se tehdy staral o peníze. Chtěli mít krásný domov a financemi tedy rozhodně nešetřili. A teď tu manžel není a už nikdy nebude. A vlastně kdo ví, jak dlouho tady bude ještě ona. Už i jí se to přece jenom krátí.
Ale takové teskné úvahy je nyní nutno přehlušit. Teď není čas na vzpomínky, je čas myslet na budoucnost. Kolem svícnu byly na stole položeny pozlacené talíře, pravý míšeňský porcelán, stříbrné příbory. A samozřejmě stříbrné nádobky na podnose z téhož materiálu. Všechno ruční práce, stoprocentní kvalita vysoké umělecké hodnoty. Na takovém servisu se nejí snad ani v těch nejluxusnějších hotelích, co jich na světě je.
Ještě sem přidala vázičku. Také nebyla z nejlacinějších, přesto ale v této společnosti působila dojmem chudé Popelky. Její citová hodnota však byla nevyčíslitelná.
Vše důležité bylo v tuto chvíli na stole. Teď přišel čas zaměřit se na garderobu. Několikrát prošla skříně, vzala do ruky každý kousek a nad každým z nich se alespoň na krátký okamžik zamyslela. Tenhle třeba koupili před rokem, tenhle před několika měsíci, tenhle ještě před několika málo dny. Vše značkové, vše jen ta nejlepší kvalita a tomu odpovídající cena. Co jen si na sebe obléknout v tuto chvíli? Těžké rozhodování – vše stálo za zvážení, samozřejmě s výjimkou těch pár hadrů, co tu zbyly po nedávno propuštěné hospodyni.
A pak přišly šperky. Samozřejmě opět jen to nejlepší. Ale on už tu bude co nevidět… takže žádné dlouhé rozmýšlení. Než zazvoní u dveří, musí být vše zařízeno, takže už žádné nostalgické vzpomínání. Rychle pár těch nejlepších kousků na sebe a ostatní zase sbalit.
Teď rychle do sklepa. Jejich rodinná vinotéka byla vždy proslulá po celém okolí, byť na kvantitu nikdy nedali; přednost měla vždy jen vcelku skromná zásoba, co se počtu týče, ovšem co láhev, to unikát, za který by odborník platil zlatem. Nejlepší z nejlepších láhví vynesla a položila na stůl.
On už brzy přijde. Už tak neskutečně brzy. Nejspíš by měla spěchat, protože se přece nenechá přistihnout uprostřed příprav. Až se ozve zvonek u vchodových dveří, musí být vše již zcela hotovo, vše musí být na svém místě.
I magnetofon s jejími nejoblíbenějšími nahrávkami byl po ruce, jsa připraven v kterémkoliv okamžiku rozeznít se a prosytit pokoj podmanivou tklivou melodií.
Mísily se jí v hlavě již jen dva pocity. První byl, aby se pokud možno trochu zdržel a dal jí třeba jen o pár minut více času. Druhý naopak tak neskutečně toužil, aby už přišel, aby už tu byl, aby se s ní konečně zavřel v tomto pokoji, aby usedli ke stolu a aby vše pokračovalo podle předpokládaného scénáře.
Vše se zdálo být hotovo. Ještě jednou rychle proběhla bytem. Byl najednou tak pustý, tak prázdný, tak posmutnělý. Truchlivou náladu umocňovala i venkovní nyní již černočerná tma. Vše bylo připraveno na jeho příchod. Už za pár minut bude moci klidně přijít. Ale tak brzy to přece jen asi nebude, ještě si na něj bude muset trochu počkat.
Zvolna uchopila cípy ubrusu a zdvihla je do výše, až na něm rozložené nádoby zachrastily a sesunuly se k jeho středu, čímž vznikl jakýsi provizorní ranec. Do druhé ruky vzala krabici se šperky, jež se jí nepodařilo vzít si na sebe. Do auta s tím vším. A zpět pro láhve s vínem, spočívající v pokoji, a také pro ten značkový magnetofon.
Tmu ulice prořízl svist pneumatik nejnovějšího modelu Porsche. Koupili ho docela nedávno, ještě si ho ani nestihli pořádně užít, a teď taková ztráta. Dupnula na plyn jako smyslů zbavená. Tak hrozně už zase chtěla být se svým mužem…
Ráno na sebe navlékla těch několik hadrů po zmiňované propuštěné služebné a šla otevřít dveře, poté, co se u nich podle očekávání rozezněl zvonek. Za dveřmi stál ten, kvůli komu to vše podnikla, kvůli kterému celou noc ani oka nezamhouřila. Ale stihla to všechno. Všechno bylo v pořádku, nejlepším, jakého jen bylo možno v dané situaci dosáhnout. Zapadly za nimi dveře a oni spolu zamířili ke stolu. A pak už jen následovalo to, co následovat muselo.
Ještě že se s manželem dozvěděli o té návštěvě exekutora včas!
