Dnes dopoledne jsme byli s Vítkem nakupovat. Můj chlapeček koulel chvilku modrýma očkama, brzy ho to ale zmohlo a usnul. Takovou příležitost jsem si přece nemohla nechat ujít, navíc venku bylo tak krásně. Zpěv ptáků doslova nabíjí, na každém kroku je cítit, že jaro je někde za dveřmi.
Do kočárku jsem narychlo nakoupila pár nutných věcí, přiznám se, že vlastně ani nutné všechny nebyly, tu velkou čokoládu jsem si prostě odpustit nedokázala. U pokladny stál přede mnou jen jeden zákazník, ale jak už to bývá když spěcháte, napřed zjistil, že je jeho platební karta prošlá, potom, že nemá u sebe dostatečnou hotovost. Dohadoval se s pokladní, pak s vedoucím, a když jsem viděla, že ho přichází ukáznit ochranka, radši jsem z fronty odešla, aby mi nevzbudil malého. To už tedy dost křičel. Mezi tím, co se vztekal a obviňoval všechny dokola z omezování osobní svobody, zajela jsem si s kočárkem mezi regály s časopisy. Moc často je nekupuji, a když, tak ty, ze kterých se něco dozvím.
Časopisy pro ženy by se mi líbily, ale mám pocit, že jsou tam stále dokola stejné články. Sáhla jsem po jednom z nich. Tučný titulek hlásá, jak byl v minulém roce úspěšný a prodávaný, nedalo mi to a začetla jsem se hned do první stránky. Maminky si zde vyměňují zkušenosti, píší o svých starostech. Hned na druhé straně ale narazím na dost ostrou diskuzi. Jejím smyslem je odhalit, zda je pro dítě lepší vyrůstat na vesnici, nebo ve městě. Soukromě jsem si to nazvala: Vesnice versus město. Maminky z města argumentují – máme blíž školky, školy, kroužky, supermarkety i lékaře. Maminky z vesnice oponují – máme zdravý vzduch, blízko do přírody, pěstujeme vztah ke zvířátkům.
Nepovažuji se za konfliktní typ, většinou nehodnotím to, o co mě nikdo nežádá. Ale srovnávat nesrovnatelné prostě nejde. Je to hloupost. A mám to vyzkoušeno i na vlastní kůži. Ještě před pár lety jsem bydlela na vesnici. Jen kousek od lesa. Domek s velkou zahradou, kus pole, nádherné prostředí, spousta domácích zvířat. Potom přišel den, který změnil život naší rodiny od základů. Starší syn měl velké zdravotní problémy, které se bohužel zhoršovaly. Když vlastníte dům a hospodářství, musíte se mu věnovat. Den ale víc hodin mít nikdy nebude, všechny práce se s malými dětmi dělat nedají a Vy je musíte ošidit. Synův zdravotní stav se zhoršoval, potřeboval neustálý dohled, operaci, potom rehabilitaci… a nám bylo s manželem jasné, že kluka šidit nebudeme. Jen jsme se na sebe podívali, nemuseli si ani nic říkat.
Za velmi krátký čas přijelo stěhovací auto a všechny naše věci odvezlo někam na sídliště. Stáli jsme v bytečku velkém jako dlaň a já jen kvůli dětem zadržovala slzy. Myslela jsem, že tohle naše rodina nezvládne. Asi po týdnu jsem si začala uvědomovat, že jsme tak nějak „víc spolu.“ Manžel nemusel odcházet přikládat, starat se o zvířata, ubyla péče o zahrádku. Jako malou berličku jsme zakoupili rybičky, králíčka a dva závěsné truhlíky. K lékaři to mám, co by kamenem dohodil, nakoupeno je také hned, když je hezky jedeme na výlet, netrápím se zbytečnými starostmi. Je jasné, že i finanční úspora je znát a dětem tak zbývá na kroužky, předplatné časopisů, výtvarné kurzy. O tom dříve nemohla být ani řeč.
Kdybych náhodou mohla něco vzkázat soupeřícím maminkám snad jen to, že je úplně fuk, kde naše dětičky vyrůstají, hlavně, aby se jim mezi námi vyrůstalo hezky.