Toť zapeklitá otázka. Protože každý má bezesporu svoji vlastní teorii, jak docílit kýženého výsledku, a oč méně dítek, o to více teorií. Které však vesměs více či méně nefungují. Někdo je zastáncem názoru, že je škoda rány, která padne vedle.
Tedy alespoň do chvíle, než robě přeroste rodičovstvu přes hlavu nejen v přeneseném smyslu slova a rány začnou padat na hlavu tatíčkovu či maminčinu. Jiní jsou naopak odpůrci tělesných trestů a na potomka by ruku nevztáhli. Nejprve z přesvědčení a později nejednou ze strachu o holý život poté, co se dítko naučí nějaké ty prvky boxu a karate ve školním zařízení, to aby bylo schopno přežít v kruhu svých vrstevníků ze společnosti ovlivňované neviditelnou rukou (pod)trhu.
Jeden dá své ratolesti absolutní volnost, aby se tato mohla svobodně realizovat, a po nějakém čase s úděsem sleduje, jak se tato realizuje vytloukáním oken a jinými alotrii a jak se vracívá domů nejednou v sice solidní, ale přece jen nepříliš potěšující, společnosti tu policistů a tu obecních strážníků.
Jeden chce naopak zapřáhnout potomka co nejvíce, aby tomuto na lumpačení nezbyl čas. A pak žasne, jak přetížené dítko využívá znalostí z kroužku mladých chemiků při výrobě syntetických drog či jak ve sportovním klubu natrénovanou rychlostí olympijského běžce prchá tu před strážci zákona a tu před osobami neméně zpustlými a zákona nedbalými.
Někdo dítko odměňuje příliš málo. Nyní pro korunu a v budoucnu možná pro euro si nechá koleno vrtat, škudlí a škudlí. Naškudlí tak sice dcerce na věno, jenže k čemu to, když tato si zatím přivydělává někde v šerém zákoutí a nikomu z jejích alternativních přispěvatelů se nechce do ženění s dívčinou s outěžkem pranejistého původu a se širokým spektrem infekcí.
Jiný naopak dítku dopřává, co hrdlo ráčí. Cpe do něj peníze horem i dolem, případně i jinudy. A je dítko lepším? Není. Jak je vyzvat k zapojení se do pracovního procesu, jak je motivovat k rozumnému hospodaření, když nad hospodaření je mu hospoda? Nebo dnes spíše klub skýtající extázi v extázi po extázi. Jak naučit toto úctě k hmotným statkům, když se toto díky od rodičů nabytým statkům chová jako dobytek?
Někdo klade před dítko vysoké cíle. Vysoké tak, že se stávají nepřekonatelnými jako vysoká zeď berlínská. Dítko se tak podobá Sisyfovi, jenž se pachtí s balvanem svého žití vzhůru, ale ať vystoupá sebevýš, nakonec vždy skončí úplně dole.
Jiný dítku klade naopak cíle malé. Až příliš malé. A pak je sláb ten, kdo ztratil v sebe víru, a malý ten, kdo zná jen malý cíl.
Někdo, zpravidla ten, kdo věří, věří, že víra dítko povznese. A dítko se modlí. Většinou za to, aby se nemuselo modlit, aby nemuselo do kostela. Tu vzývá boha, tu satana, tu svědčí Jehovovi a tu se třeba se sektou uzavře někde ve sklepení, čekaje na nebevzetí. A vymýtit ďábla se nedařívalo ani středověkým inkvizitorům, natož dnešním humanistům.
Kdo nevěří, nevěří ve víru a spolehne se na pozemské řešení. A když vidí, k čemu jeho počínání spěje, počíná se i on farizejsky modlit a paradoxně vzývat nebesa, aby mladého vzal čert. Ovšem ani čert si už s dnešní mládeží nechce pálit prsty a radši se ukrývá kdesi za kotli pekelnými, doufaje, že se svými vidlemi ubrání omladině, ve srovnání s níž je peklo rájem.
Jeden k dítěti nelne a toto pak strádá nedostatkem lásky, jiný k němu lne naopak natolik, že se toto ocizá později v péči odborníků a lnoucí dospělák v nápravném zařízení s nařízenou sexuologickou léčbou.
Jeden spoléhá na kladné působení kolektivu, další se snaží svého drobečka před tou verbeží naopak uchránit, seč mu síly stačí.
Jeden dává mnoho, druhý málo. Ovšem dosud platí neměnné moudro, že „všeho moc škodí“ a naopak „nedáš, dostaneš“.
Takže nejlepší je asi hledat zlatou střevní cestu. Totiž chtěl jsem říci zlatou střední cestu. A doufat, že tato politika středu snad vyjde. Protože co nám jinak zbude?
Leda oči pro pláč. Protože oči jsou jak na černém trhu, tak ve sběrnách druhotných surovin neprodejné.