Člověk by skoro nevěřil,co všechno se při jejich smažení může přihodit..
Měli jsme s manželem po sedmi letech už po krk bydlení v paneláku, tak jsme se dohodli že se přestěhujeme do nájemního domu po mých rodičích. Věděli jsme, že nastanou jisté komplikace, protože dům leží na kraji města, kde je všude daleko, ale v zájmu zdraví naších dětí jsme tak učinili.
Nechtěli jsme aby vyrůstaly na sídlišti. Naopak. Chtěli jsme jim dopřát trávu a les, a to dům, ke kterému navíc patřila rozlehlá zahrada, mnohonásobně splňovala. Byl to ovšem starý činžák a byt potřeboval rekonstrukci. Pracovali jsme na něm s manželem denně a po třech měsících usilovné práce jsme se mohli nastěhovat. Byly prázdniny a já, která jsem v té době pracovala ve škole, jsem si je chtěla společně s dětmi užívat. Manžel jako soukromník byl ale od rána do večera v práci, a tak jsem se rozhodla, že si udělám s dětmi sama podvečerní výlet na kolech. Kluci si hráli v zahradě, tak jsem chtěla připravit něco rychlého k jídlu, abychom mohli co nejdříve vyrazit. Podotýkám, že synům tehdy bylo 4 a 6 let.
Rychlou volbou byly bramboráky. Připravila jsem těsto a a začala smažit placky na plynovém sporáku. V bytě všechno vonělo novotou a já jsem měla nádherný pocit. Najednou jsem uslyšela za zahrady nějaký křik. Kluci! „Něco se jim stalo,“ vyděsila jsem se.
Pánev s bramborákem jsem nechala na plotně a vylítla z bytu jako střela jen tak v pantoflích. Klíče jsem si samozdřejmě v tom fofru navzala a také jsem si neuvědomila, že na dveřích je z venkovní strany koule. Kluci byli samozdřejmě v pořádku, jen se trochu pohádali. Vrácela jsem se tedy do bytu. A ejhle! Dveře zabouchnuté, klíče ve dveřích, ale z druhé strany. A bramboráky na plotně. Polilo mě horko, když jsem si představila, jak ze sporáku šlehají plameny a já jen bezmocně koukám, jak dům hoří.
Musela jsem jednat! Teoreticky by se do kuchyně dalo dostat z garáže. Kdybych vylezla nahoru a půl metru skočila, možná by to šlo… Jenže osud byl proti mě. Jak jsem měla na nohou pantofle a ruce od omastku, tak nahoru jsem se sice vydrápala, ale skočila jsem špatně a ruce mi sjely po omítce. Spadlo jsem skoro ze 3 metrů!
Dopadla jsem na kamennou dlažbu. Naštěstí tu ránu slyšel náš soused a běžel se podívat, co se děje. Zvedl mě, a když jsem mu vysvětlila, jak je to stěmi bramboráky, vzal žebřík, vylezl na něj, rozbil kamenem okno, dostal se do kuchyně, vypnul sporák a vyšel hlavními dveřmi a s klíči. Potom zavola sanitku a mé rodiče. Moje léčení si vyžádalo více než půl roku. Prázdniny jsem si neužila, ale hlavně, že se nestalo něco horšího.
Díky sousede!