Od útlého dětství, jen co jsem se naučila trošku chápat dění kolem sebe, se mojí nejoblíbenější hračkou stala panenka. Zpočátku to byla jen ta malá, gumová, bez vlásků a oblečení. Taková, na kterou se dá krásně psát propiskou.
I ta moje měla zanedlouho po svém těle nesmyvatelné tetování. Nedokonalost, která ji mým přičiněním trošku hyzdila, mi ani trochu nevadila. Ráno jsem ji s láskou probouzela, krmila, chodila s ní na procházky a večer před usnutím jsem jí povídala pohádky. Starala jsem se o ni pečlivě, byla jsem jako její maminka.
Časem hlavní pozici v oblíbenosti zaujala nová panenka, již s vlásky. Ta už měla trošku tvrdší režim. Jednak byla větší, což i pro ni, stejně jako pro mě, znamenalo nové povinnosti. Bylo nutné vstávat do školky, učit se kreslit, jíst příborem, zkrátka dělat všechno tak, aby panenka, stejně jako já, byla připravená na život v kolektivu. Pravda, její kolektiv tvořili méďové a pejsci, zatímco ten můj kamarádi – vrstevníci. I přes vznik nových povinností a objevením dalších zálib a nových možností, jsem na svoji panenku ani jeden den nezapomněla. Byla jako moje dítě a já jsem se o ni musela starat. Jako vždy, pečlivě a s láskou. Krmila jsem ji, koupala a taky stříhala vlásky, které již nikdy znovu nenarostly.
Zanedlouho jsem začala chodit do školy a mně přibyla panenka nová, chodící. Vím, že jsem tehdy byla trochu zklamaná. Pod pojmem „chodící“ jsem si představovala, že bude sama bez cizího přičinění běhat. Jistě, že to bez mé pomoci nešlo a za čas jsem byla ráda, že tomu tak je. Bylo to moje třetí dítě, které jsem tehdy už jako školačka mohla učit psát, číst a zpívat písničky, které jsem se sama ve škole naučila. Postupem času panenky zůstávaly sedět na svém místě v koutě, jen sem-tam jsem jim vyprala šaty a otřela hadrem, když už byly zapadané prachem.
Ani nevím, jak to uteklo, za pár let jsem se najednou stala opravdickou matkou. Nehybnou umělou krásu vystřídalo krásné voňavé miminko, sice ještě ne chodící, ale živé, občas brečící, občas s radostným úsměvem ve tváři. Postupem času začaly přibývat povinnosti a koloběh, jaký jsem prožívala se svými panenkami, se začal opakovat. Bylo nutné naučit se kreslit, jíst příborem, psát, číst. Večer jsem opět povídala pohádky… Dnes, již s odstupem času, můžu říct, že jsem prožívala tehdy své nejkrásnější životní období. Uteklo to nějak hodně rychle…
Některé spolužačky mého syna jsou už dnes taky matkami. Přesto se ale já na své dospělé dítě dívám stejným pohledem, jako před lety. Samozřejmě, že už dávno nečtu večerní pohádky, ani nekontroluji žákovskou. Nejsem s ním již denně jako kdysi a respektuji jeho věk a zájmy. Ale ani to nic nemění na tom, že můj mateřský cit je stejný, jako v den jeho zrodu. Ačkoliv jsem vždy toužila po velké rodině, bylo mi dáno stát se matkou jen jednoho dítěte. Dnes jsem s tím už smířená a pravděpodobnost, že by do mého života přibyl další potomek, je již téměř nemožná. Jsem ráda, že mi bylo a stále je umožněné být matkou. Vážím si všech žen, které vychovávaly a vychovávají své děti s láskou, které dávají svým dětem maximální péči, které jim dokážou být oporou v kritickém období a byť i kolikrát samy jsou zkoušené osudem, nezapomínají na to, že být matkou, je nejkrásnějším životním posláním.