Zazvonil zvonek. Ke dveřím se okamžitě nahrnul náš osmák. Do domácího telefonu zahulákal: „pojď nahoru!“ a směrem k obýváku, kde na sedačce po obědě posedával zbytek rodiny prohodil, že nechce být rušen. S manželem jsme se na sebe podívali a nenápadně se skrz ozdobné sklo snažili příchozího identifikovat.
Všimla jsem si, že v tomhle věku člověk očekává spíše příchod nějakého „podvratného živla“, který by mohl jeho slušně vychované a života neznalé dítko fatálně ohrozit. Je to už jakýsi pud sebezáchovy rodičů, kteří s pubertou bojují. Manžel je povaha mírná. Nevzal na vědomí, že přístup na chodbu a dětského pokoje nám byl právě zamítnut a s odůvodněním, že si jde pro dalekohled, který právě nutně potřebuje, šel návštěvníka omrknout. „Není to návštěvník, je to ženská!“ povídá mi a spokojeně se zase skládá na sedačku. Kolem kru má zavěšenou šňůru od dalekohledu a po chvilce dodává: „a hezká!“
Ve dveřích se objevil obličej našeho syna. „Mami?“ zažadonil „nemáš nějaké sušenky navíc? Já jsem si svůj příděl už snědl a mohla bys nám uvařit třeba čaj?“ Tvářil se ustaraně a já jsem vycítila, že si jde pro podporu. Vstala jsem a do varné konvice napustila vodu. „A jaký by to měl být? Mládeži!“ Ptám se a přesouvám ve skříni několik čajových krabiček. Do kuchyně vplul syn a za ním drobná milá holčina. „Dobrý den.“ Řekla potichu a já zřetelně slyšela, jak jí vyschlo v krku. Na malou chvilku mi problesklo hlavou, jak jsem v den DÉ poprvé přišla na návštěvu do rodiny mého budoucího muže. Bylo mi sedmnáct, byla jsem tedy o něco starší, ale to sucho v krku cítím ještě dnes. V hlavě jsem si rychle rovnala věty a zkoušela odhadnout co říct, abych nebyla za trapnou a současně rozbila mlčení. „Chceš bylinkový? Máš ho ráda?“ Pohodila jsem směrem k ní nenápadně hlavou tak, aby mi později nemohlo být synem vyčteno, že moc kulím oči. „Ano, mám!“ Odpověděla a sedla si na židli. Zdála se mi milá. Pochválila jsem jí přeliv na vlasech. Odhadla jsem to na odstín ostružina a já kdysi nosila na vlasech odstín višeň. Tátu z toho tenkrát málem ranila mrtvice. Teď už si přeliv na vlasy dávají i školačky. „U vás to hezky voní.“ řekla a upřímně se zasmála.
Nezvyklý hlas probudil našeho nejmenšího, který ve vedlejším pokoji spal po obědě. Otevřel dveře a ospalým pohledem zkoumal osobu sedící na jeho místě. „Ahoj Vítku“, řekla mu a z malé kabelky vylovila panáčka. „Něco jsem ti přinesla. Třeba takového ještě nemáš!“ Víťa zazářil, ospalý pohled byl ten tam. Vzal panáka do dlaně a zmizel zase v ložnici. Vrátil se se starým dřevěným autem, které slečně podával. Horlivě jí s ním máchal u nosu a ukazoval korbu. Když se chtěl pochlubit, že ví, kde má takové auto i kola, neudržel ho a velké, těžké dřevěné auto pustil návštěvě na bosé chodidlo. Drobná nožka se zkroutila, ale slečna byla statečná, pokusila se i o pokřivený úsměv. Auto jsme zabavili a postavili do nejvyšší police. Napětí se trochu uvolnilo, děti, s Vítkem v zádech odešli do pokoje.
Slečna nás navštívila ještě asi třikrát. Působila na nás velice dobře a docela nás mrzelo, když náš kluk přišel po třech měsících s tím, že je to hlupačka a už ji nikdy nechce vidět. A jsem hodně zvědavá, komu budu vařit čaj příště.
