Před pár dny jsem vběhla k praktické lékařce svého syna pro razítko o způsobilosti navštěvovat příměstský tábor. Myslela jsem si, že se zdržím v čekárně pár minut, ale mezi nástěnkami se tísnila moje bývalá spolužačka, kterou jsem neviděla snad třicet let.
Poznala jsem ji hned. Vůbec se za ty roky nezměnila. Patří k těm vyvoleným, kterým přibývající roky spíš sluší. Na klíně jí sedělo děcko s uplakanýma očima a zavázanou pěstičkou. V sezení podle unavených zborcených zádíček ještě nebylo profík a všemožně se snažilo ručičku osvobodit.
Z ordinace vyšla sestřička, vzala si padesát korun a formulář k vyplnění a dveře za ní znova zaklaply. Přisedla jsem k těm dvěma nešťastníkům na lavičku. Moje spolužačka bradou otřela líčko svého dítka a pevně obemkla rukou jeho zápěstí, aby si nestahovalo obvaz. „Se na to můžu vykašlat“, vypadlo z ní. „Malá řve a řve, celá rodina je na mrtvici, s manželem se kvůli tomu jenom hádáme, nemáme deset minut klidu a každý radí blbiny a já už prostě nemůžu. Celé noci nespím, žaludek mám jako na vodě. Když přijdu sem, doktorka malou prohlédne, konstatuje, že je šikovná, čilá, přibývá a evidentně nás jen vydírá. Speciální vyšetření jsou taky v pořádku. Mám prý přístup k ní od základů změnit a s trochou trpělivosti se dočkám brzy výsledků.“ Její počáteční šepot se měnil v polohlas a i ten postupně začal nabývat na síle. Vedla monolog, do kterého jsem si nedovolila zasáhnout, „To jí mám nechat hulákat celé dny i noci?“pokračovala dál. „Uspávám ji jen na rukách, svaly mám jako kulturista, copak si ta doktorka myslí, že mě to baví?“ Postupně jsem se dověděla, že donošená, zdravá a jinak normálně vyvíjející se holčička neustále pláče, ona již několikrát navštívila naši Mudr., ale ta s tím nic nedělá. Paní doktorku znám již spoustu let.
Chodila jsem k ní kdysi jako dítě a pro její milé a přátelské vystupování jsem k ní zapsala i naše kluky. Když byl problém, pomohla, poradila, když poradit neuměla, byla schopná zvednout telefon a obvolat snad půl okresu, aby vám dala vyčerpávající odpověď. Pečlivá je na můj vkus někdy až moc a laxnost, kterou popisovala moje spolužačka mi k ní nějak nešla. Do čekárny vyšla sestřička a podávala mi tiskopis s čerstvým razítkem. Za ní se ve dveřích objevila naše doktorka. Jako vždycky s úsměvem a v pohodě. Přisedla k nám na lavičku a když viděla, že si s druhou maminkou povídám řekla. „Paní Hronová, já myslím, že co se Jitušky týče, můj názor je správný. Netvrdím ale, že mám patent na moudrost a myslím, že by pro nás obě mohl být přínosný názor jiného odborníka. Jestli jste se s takovýmto postupem nikdy nesetkala, říká se mu „Druhý názor“ a já budu velmi ráda, když moji nabídku přijmete. V zahraničí je tento postup nebojím se říci běžný a my budeme po domluvě s vámi vybraným lékařem dál pokračovat v eventuálním rozhodnutí o léčbě.“ Spolužačce bylo nabídnuto, že si má vybrat někoho nezávislého, klidně i v jiném městě, pokud by to nebyl problém, protože každé pracoviště má svoje zvyklosti, jiné přístupy a doporučené způsoby léčby. Spád to vzalo obratem. Malá uspaná našimi hlasy oddychovala v kočárku a tak její mamince nebránilo nic v tom, aby z kabelky vytáhla mobil, zavolala sestřenici, která bydlí v sousedním kraji a má prý výborného doktora, aby se objednala. Holkám cesta vadit nebude, ba naopak, malá usíná v autě výborně a pravděpodobně prospí celou cestu.
Bylo to tak, jak si naplánovaly. Udělaly si výlet, zvládly prohlídku i několik vyšetření, oběhly, co bylo potřeba, mezi tím stihly nakoupit pleny za skvělou cenu, jarní čepičku a pár drobností, takže zavládla spokojenost. Za necelé tři týdny byly výsledky u naší Mudr. pohromadě. A Jituška… byla zdravá jako řípa. Zdá se, že to bude hodně citlivá holčička, ale u slečny to snad takový problém být nemusí. Moje spolužačka, konečně osvobozená od strachu najednou zjistila, že pláč jejího dítěte není zas tak vyčerpávající a úzkostlivý a bolestný a vysilující, jak původně popisovala. Zkrátka se na holčičku začala dívat jinýma očima a brát ji se vším, co k jejímu já patří.
