Štítek: povídky

Konec prázdnin se nám nezadržitelně blíží a většina z nás už má za sebou pouť za hranice všedních dnů a vlasti. A co počít doma v tyto poslední slastné okamžiky nicnedělání?

Zoufat netřeba. Protože televizní pořady rozhodně nekončí, jakkoliv jsme nejednou při pohledu na program v koncích a brbláme, že tohle je tedy konec. Není.

Protože naše kanály, tedy ty televizní, nikoliv pouliční, toho pro nás mají třeba od 27. do 30. srpna připraveného habaděj. Inspirujme se jimi.

Ponejprv se věnujte dejme tomu SNÍDANI S NOVOU. Nevím sice, co se bude servírovat a zda vám toto bude doručeno domů či si pro to budete muset zajít s kastrůlky, ale buďte rádi, že se poránu nebudete muset obtěžovat vařením. A nejste-li právě na snídaňová překvapení stavění, snadná pomoc: VOLEJTE VĚŠTCE. I když to je docela HAZARD, protože i mezi věštci jsou ČERNÉ OVCE. Ba dalo by se říci, že ti solidní jsou k nalezení se stejnou pravděpodobností jako BÍLÁ VRÁNA.

Pak vám prý přijdou zbytky od snídaňové hostiny uklidit SBĚRATELÉ KOSTÍ. Nemějte ovšem POCIT VINY, není to pro ně vůbec TĚŽKÁ DŘINA.

Pak si můžete vzít třeba TAXÍK a jet s ním NA PLNÝ PLYN někam NA KUS ŘEČI. Nebo třeba i sami usednout za volant, pokud ETIKETA na právě dopité láhvi neoznamuje přítomnost více procent alkoholu, protože po jejím zdolání by se z vás snadno stali MISTŘÍ DEMOLICE. A každopádně pozor, protože NEHODA není náhoda a CVOCI V AKCI jsou to nejhorší, co může člověka na silnici potkat. A přece byste právě vy nechtěli být ČERNÉ OVCE! Ti motorizovaní SPECIALISTÉ NA VRAŽDY, po jejichž projetí zůstane ležet na silnici v tratolišti krve třeba DVA A PŮL CHLAPA. Protože sice jistě někde ve světě leží v nemocnici někdo, kdo naléhavě potřebuje jejich DAROVANÉ SRDCE, jenže život takového dárce pak už nespasí žádná ORDINACE V RŮŽOVÉ ZAHRADĚ.

A nic nespasí ani vás, až budete jako na TRNÍ čekat, až si vás najdou třebas i poněkud ZVLÁŠTNÍ POLDOVÉ, kterým už takoví silniční PIRÁTI 21. STOLETÍ jako vy dlouho leží v žaludku. Odhalí vaše MYŠLENKY ZLOČINCE; ať jste totiž sebedokonalejší PODFUKÁŘI, NIKDO NENÍ DOKONALÝ.

A vás pak čeká cela menší a neútulnější než 13. KOMNATA BÁRY BASIKOVÉ, ve věznici, již s vámi budou sdílet i jiní HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO. Získáte tam sice četné dosud nepoznané POSTŘEHY ODJINUD, ale při pohledu skrz mříže není EVROPA JEDNA BÁSEŇ. Možná vás tam zavřené potká nějaká ta LÁSKA NAVZDORY CELÉMU SVĚTU, ovšem žádné ŽHAVÉ KOČKY, žádné BOHYNĚ LÁSKY Z CELÉHO SVĚTA. Daleko pravděpodobnějším je, že budete někomu ze spoluvězňů, KOMU ŠPLOUCHÁ NA MAJÁK, během celé doby výkonu trestu předvádět ZA KAČKU SVLÍKAČKU, protože TO JE ŠOUBYZNYS mnohých dlouhodobě uvězněných kriminálníků. A nápravu v tomto nezjedná ani ombudsman, tento bezmála NEJVĚTŠÍ Z ČECHŮ, protože vaše okolí bude „slepé a hluché“. Úplný TELEVIZNÍ KLUB NESLYŠÍCÍCH, kteří tu musí rovněž dlít a kteří se rovněž obávají násilí, po němž by z nich mohla zbýt leda kaluž krve na zemi, vypadající jako ÚTOK VRAŽDÍCÍCH RAJČAT.

A neuniknete. Protože vy nejste žádní Rathové, za něž se vždycky někdo z politiků zaručí a kteří mají v rukávu, pod podlahou či v krabici vždy nějaký RECEPT NA BOHATSTVÍ. Kteří z kriminálu vyklouznou, i kdyby měli prolézt UCHEM JEHLY, pro něž právníci vždy najdou nějaký ten PAPÍROVÝ MOST, po němž uniknou. A budou se mít. Zatímco vy si po prostopášnostech spoluvězni na vás páchaných, studem červení jako RUDÝ ŠKORPION, bude moci nanejvýš večer co večer pokládat otázku: CO BUDE DNES K VEČEŘI? S předem jasnou odpovědí: GENETICKY MODIFIKOVANÉ POTRAVINY.

A až vás pak jednou propustí, stejně nebudete mít vyhráno. Protože je otázkou, zda tak dlouho vůbec přežije Evropa, naši zemi nevyjímaje. Zda po vašem propuštění nebudeme už opanováni asijskými tygry. Protože jak dnes vidno: KDO PŘEŽIJE: ČÍNA. Obchody plné laciného braku a O ČEŠTINĚ v nápisech si budete moci nechat leda tak zdát. EVROPA JEDNA BÁSEŇ…

Smutné, ale je to tak. Možná by bylo lepší vzít kus provazu, velký balvan a zamířit k nejbližší vodní ploše. Protože za tohoto stavu věcí PROČ BYCHOM SE NETOPILI?

Okolní krajina se počala pozvolna halit do černého roucha. Ztemněla ulice i lesík na nedalekém horizontu, do smuteční barvy se oděly keře, květinové záhony i zaparkovaná auta. Kraj se ponořil do šera zvolna nastupujícího večera. Vše ztichlo, jen odkudsi zdáli zazníval tichý a nesrozumitelný hovor jakýchsi opozdilých chodců. I ten však záhy pominul a život jako by se zastavil.

Jen za jedním z mála zdejších do tmy svítících oken život neustal, jen jaksi zpomalil a plynul jakoby v tichém rozjímání. Žena ještě ne středního věku tu osaměle procházela ztichlým a opuštěně působícím pokojem. Její pohled těkal zvolna po stěnách, po nábytku a vůbec všem, čím byla místnost zařízena. Nebylo toho vlastně zase až tak mnoho, ovšem skromné vybavení nezapřelo svůj vcelku luxusní původ. Vzpomínka na lepší časy, na dobu, kdy tu ještě byla tak šťastná, se svým manželem, který právě před hodinou navždy odešel z těchto míst. Hořká vzpomínka.

Manžel už je pryč. Už se nikdy nevrátí. Ale život jde dál a nyní už vše závisí pouze na ní. Teď už je jenom na ní, aby se postarala o vše ostatní.

Přejela poněkud zvlhlým pohledem na desku stolu, jemuž vévodil masivní pozlacený svícen. Nebo byl možná dokonce zlatý? Sama se v tom nevyznala a vlastně se o to ani nikdy moc nestarala. Prostě se jí líbil a tak si ho koupila, nehledě na jeho dost možná astronomickou cenu. Kdo by se tehdy staral o peníze. Chtěli mít krásný domov a financemi tedy rozhodně nešetřili. A teď tu manžel není a už nikdy nebude. A vlastně kdo ví, jak dlouho tady bude ještě ona. Už i jí se to přece jenom krátí.

Ale takové teskné úvahy je nyní nutno přehlušit. Teď není čas na vzpomínky, je čas myslet na budoucnost. Kolem svícnu byly na stole položeny pozlacené talíře, pravý míšeňský porcelán, stříbrné příbory. A samozřejmě stříbrné nádobky na podnose z téhož materiálu. Všechno ruční práce, stoprocentní kvalita vysoké umělecké hodnoty. Na takovém servisu se nejí snad ani v těch nejluxusnějších hotelích, co jich na světě je.

Ještě sem přidala vázičku. Také nebyla z nejlacinějších, přesto ale v této společnosti působila dojmem chudé Popelky. Její citová hodnota však byla nevyčíslitelná.

Vše důležité bylo v tuto chvíli na stole. Teď přišel čas zaměřit se na garderobu. Několikrát prošla skříně, vzala do ruky každý kousek a nad každým z nich se alespoň na krátký okamžik zamyslela. Tenhle třeba koupili před rokem, tenhle před několika měsíci, tenhle ještě před několika málo dny. Vše značkové, vše jen ta nejlepší kvalita a tomu odpovídající cena. Co jen si na sebe obléknout v tuto chvíli? Těžké rozhodování – vše stálo za zvážení, samozřejmě s výjimkou těch pár hadrů, co tu zbyly po nedávno propuštěné hospodyni.

A pak přišly šperky. Samozřejmě opět jen to nejlepší. Ale on už tu bude co nevidět… takže žádné dlouhé rozmýšlení. Než zazvoní u dveří, musí být vše zařízeno, takže už žádné nostalgické vzpomínání. Rychle pár těch nejlepších kousků na sebe a ostatní zase sbalit.

Teď rychle do sklepa. Jejich rodinná vinotéka byla vždy proslulá po celém okolí, byť na kvantitu nikdy nedali; přednost měla vždy jen vcelku skromná zásoba, co se počtu týče, ovšem co láhev, to unikát, za který by odborník platil zlatem. Nejlepší z nejlepších láhví vynesla a položila na stůl.

On už brzy přijde. Už tak neskutečně brzy. Nejspíš by měla spěchat, protože se přece nenechá přistihnout uprostřed příprav. Až se ozve zvonek u vchodových dveří, musí být vše již zcela hotovo, vše musí být na svém místě.

I magnetofon s jejími nejoblíbenějšími nahrávkami byl po ruce, jsa připraven v kterémkoliv okamžiku rozeznít se a prosytit pokoj podmanivou tklivou melodií.

Mísily se jí v hlavě již jen dva pocity. První byl, aby se pokud možno trochu zdržel a dal jí třeba jen o pár minut více času. Druhý naopak tak neskutečně toužil, aby už přišel, aby už tu byl, aby se s ní konečně zavřel v tomto pokoji, aby usedli ke stolu a aby vše pokračovalo podle předpokládaného scénáře.

Vše se zdálo být hotovo. Ještě jednou rychle proběhla bytem. Byl najednou tak pustý, tak prázdný, tak posmutnělý. Truchlivou náladu umocňovala i venkovní nyní již černočerná tma. Vše bylo připraveno na jeho příchod. Už za pár minut bude moci klidně přijít. Ale tak brzy to přece jen asi nebude, ještě si na něj bude muset trochu počkat.

Zvolna uchopila cípy ubrusu a zdvihla je do výše, až na něm rozložené nádoby zachrastily a sesunuly se k jeho středu, čímž vznikl jakýsi provizorní ranec. Do druhé ruky vzala krabici se šperky, jež se jí nepodařilo vzít si na sebe. Do auta s tím vším. A zpět pro láhve s vínem, spočívající v pokoji, a také pro ten značkový magnetofon.

Tmu ulice prořízl svist pneumatik nejnovějšího modelu Porsche. Koupili ho docela nedávno, ještě si ho ani nestihli pořádně užít, a teď taková ztráta. Dupnula na plyn jako smyslů zbavená. Tak hrozně už zase chtěla být se svým mužem…

Ráno na sebe navlékla těch několik hadrů po zmiňované propuštěné služebné a šla otevřít dveře, poté, co se u nich podle očekávání rozezněl zvonek. Za dveřmi stál ten, kvůli komu to vše podnikla, kvůli kterému celou noc ani oka nezamhouřila. Ale stihla to všechno. Všechno bylo v pořádku, nejlepším, jakého jen bylo možno v dané situaci dosáhnout. Zapadly za nimi dveře a oni spolu zamířili ke stolu. A pak už jen následovalo to, co následovat muselo.

Ještě že se s manželem dozvěděli o té návštěvě exekutora včas!

Jistě, angličtina je světový jazyk, ale stejně si myslím, že by se měla používat s rozmyslem. Zvlášť u malých dětí je to důležité.

Mladí a pokrokoví rodiče teď nad mým výrokem nejspíš nechápavě kroutí hlavou, ale věřte mi, že je to skutečně tak. Malé dítě, které ještě nemá pořádně upevněnou výslovnost si navykne na tu podivnou anglickou. Naučí se nepochopitelným způsobem strkat jazyk mezi zuby na sykavky… a je jasné, že dřív nebo později začne šišlat.

Dřív to bylo ve školkách tak, že angličtina byla doporučena jen tomu, kdo s výslovností neměl problémy. Samozřejmě bylo na rodičích, jak se nakonec rozhodnu, ale věděli, do čeho jdou.  Říkejte si, co chcete, mně to ale přijde jako rozumný nápad.

Dnes skoro v každém větším městě najdete anglickou školku, kam přijmou každého, komu finanční situace dovolí platit vysoké školné. Nic proti, rodičům se to hodí, berou do nich však i děti, které ještě správnou výslovnost nemají upevněnou. Návyky správné výslovnosti se tak hravě ztratí kdesi  v nedohlednu.

A co pak má dělat chudák dítě? Šišlá, ve škole se mu bude každý posmívat (tedy v případě, že většina dětí na tom nebude stejně, to by potom byl výsledek zcela opačný). Mluví ve frázích – upřímně lituji učitele, který mu později bude kontrolovat slohové práce. Texty všech dětí ve třídě budou natolik podobné, že bude stačit, aby si přečetl pouze jednu. A v nejhorším případě bude dítě psát s chybami. Špatně si předříká slovo, které chce napsat a co pak, když bude propadat z mateřského jazyka?

Tak jsem byl minulý týden nemocen. Že takový docela mrňavý bacil dokáže někdy pěkně zacvičit i s nemalou tělesnou schránkou, to je známo a taky tomu tak tentokrát bylo. Byl jsem jím notně zdecimován. A nejen já. Člověk neznalý by neuvěřil, jak takový dost možná docela obyčejný bacil dokáže zamávat i s obsahem peněženky. V našem sociálním státě jsem tak v mžiku ztratil nejen nějaké to kilo živé váhy, ale i tři a půl tisíce z platu. Nemocenská se tomu říká.

V lékárně jsem pak nebral nic extra, jen antibiotika a pát tablet na kašel na předpis. Skoro stovka pryč.

Na internetu jsem se po kontrole u lékaře dočetl opět to, co se do nás hustí poslední léta horem dolem. A sice že kdo si vydělává bokem a neplatí z těchto peněz sociální pojištění, jednou v stáru zapláče. Dobře mu tak, řekl jsem si. Ovšem pak jsem četl dále a zaplakal jsem i já. Protože se prý mám sám starat o to, kolik let mám vlastně penzijně pojištěných. Protože, jak bylo hezky formulováno, „v případě, že lidé z Informativního osobního listu důchodového pojištění zjistí nesrovnalosti v evidovaných dobách pojištění, mají dostatečný časový prostor tyto nedostatky odstranit“. Čili že ani Česká správa sociálního zabezpečení, která má tuto věc na starosti, neví třeba o studiu, péči o dítě a o vojenské službě člověka. I za tyto se sice nějaké to pojištění započte, ovšem předkládají se až se žádostí o důchod. A je otázkou, jestli třeba tato nezapomene i něco jiného. Rozhodně však prý nezapomene na to, že mám pracovat nejméně pětatřicet let a být minimálně pětašedesátiletý, abych něco dostal. Ovšem já, pomalu zralý na důchod, jsem v obojím teprve někde na dvou třetinách.

Pak jsem zaplatil tisícovku za odvoz komunálního odpadu. „Trest“ za to, že mám chalupu, kde se těch odpadů sezónně vyprodukuje nepatrně, ale platit je třeba. V průměru tedy řádově dvě stovky za jeden odpadkový koš.

Čímž skončily první dvě hodiny tohoto dne. Dvě ze čtyřiadvaceti. A kolik takových dnů ještě bude!

Sedím tu a čekám. Čekám, čekám, čekám… Čekám, že snad odněkud někdo vyskočí a zahalasí, že to všechno je jen apríl…

Nedávno jsem zaslechla rozhovor dvou evidentně „zazobaných“ mužů, kteří právě probírali prospěch svých školou povinných potomků. Běžné rodičovské téma, chtělo by se říct. A přesto to tak nebylo.

Snad každý rodič se snaží, aby jeho dítě vyrostlo v něco pořádného. Na některé věci si malý člověk musí přijít sám, něco mu sice rodiče mohou vysvětlit, ale stejně si většinu věcí bude potřebovat vyzkoušet na vlastní kůži, než uvěří moudrým radám starších. Tak už to zkrátka je.

A ti muži, o kterých jsem se zmínila na začátku? Zrovna se bavili o hodinách češtiny, kam si jejich ratolesti měly za domácí úkol připravit svůj životopis.  „Životopis? A k čemu?“ ušklíbl se jeden z nich. Druhý ho v tomhle názoru podporoval.

Víte, kdy vaše dítě bude poprvé potřebovat životopis? Některé možná hned v páté třídě ZŠ, když se bude hlásit na osmileté gymnázium. Nebude to sice klasické CV, ale jako životopis už by se to označit dalo. Od té doby se to s ním potáhne – CV znovu přijde ke slovu na konci základky, až se bude zajímat o nějakou letní brigádu. A pak později v okamžiku hledání zaměstnání.

Děti „prachatých“ rodičů to zkrátka řešit nemusí. Rodiče jim připraví cestičku a když se něco nedaří, věřím, že většina z nich neváhá sáhnout do peněženky a dětičkám nějakými „drobáky“ putujícími na správné místo pomoci. Jenomže co tyhle děti budou umět, až jim rodiče nebudou moci pomáhat?

Paní domu stála před dokořán otevřenou skříní hluboce ponořena do svých myšlenek. Stála tam, očima přejížděla po policích a oděvních svršcích pověšených na nesčetných ramínkách. Obrovské dilema, co si při této příležitosti vzít na sebe, ji sžíralo na duši. To jen chlapi si myslí, že univerzální džíny nebo snad ještě něco horšího je pro tuto příležitost dostačující.

Ale pro slušnou ženskou něco takového absolutně nepřichází v úvahu. To ani náhodou. Když už člověk vychází do společnosti, musí mít přece alespoň nějakou úroveň!

Začít je třeba spodním prádlem. Samozřejmě, že ho nebude rozhodně před nikým ukazovat, není přece žádná cuchta, ale co kdyby třeba náhodou na chvíli vyklouzl nějaký ten okraj a náhodní přihlížející tak zjistili ten mírně opotřebený lem nebo zašlou bělost? To by byla tedy ostuda! Hanbou by se musela propadnout. A i když k něčemu takovému nejspíš nedojde, už jenom ten pocit, že se pod oblečením ukrývá něco, co není tak docela tip top, by jí na sebevědomí nepřidalo. Je třeba si každopádně vzít něco nového. A barva? Co asi tak bude nejpříhodnější? Jednoduchá čerň, nebo raději bílá s krajkou? A něco konzervativnějšího, nebo spíš odvážnější střih? Vyzkoušela několik kousků a nakonec dala přednost bílé, mimo jiné i proto, že kolem právě prošel manžel a kdyby sáhla po černé, určitě by se ten ignorant rádoby vtipně zeptal na to otřepané „někdo umřel?“.

Tak prádlo by bylo vyřízené. Teď trochu navonět. Nic výrazného, není přece nějaká lehká holka nebo hloupá nána, která se spokojí s lacinou kolínskou. Chce to něco jemného, nevtíravého. Z nekonečné řady nádobek si z několika cvičně stříkla na zápěstí. Čtvrtá volba byla ta pravá. Jemně stříknout,…, raději ještě trochu…, tak to by tedy bylo, to bude přiměřené.

A co na sebe? Halenku nebo košili? Tričko zavrhla rovnou – sice v něm prý vypadá stále ještě sexy a k světu, ale je něco jiného chodit po lese a něco docela jiného pohybovat se mezi lidmi. Rozložila své nesčetné v úvahu připadající svršky na posteli, pohovce a všech křeslech a zvolna je přejížděla pohledem. To ne, to taky ne, to by snad, tohle tedy rozhodně ne, k tomuhle ještě nemá potřebné doplňky,… Dobrá půlhodina přemítání, než bylo zvoleno to jediné a pravé.

A co k světlé halence? Hlavně aby to k sobě ladilo. Sukni nebo snad raději kalhoty? Asi sukni. Nejlépe tu třetí zleva. Nebo že by byla lepší až ta pátá? Jistě, ta pátá.

Jenže k téhle páté sukni se daleko lépe hodí ta druhá halenka, jež předtím byla mezi užším výběrem, ale do finále se neprobojovala. Takže je třeba vyměnit halenku a samozřejmě opět mírně navonět.

A k sukni punčochy nebo punčocháče? Se vzorem nebo bez něj? Raději ty s nevýrazným vzorkem… Ouha, povolilo oko, takže přece jen přijdou ke slovu ty bez vzorku, které přece jenom vypadají solidněji než nějaký síťovitý vzhled.

Se střevíčky se rovněž poněkud potrápila, i když zdaleka ne tolik jako s oblečením, neboť jednak měla kusů oblečení více než párů obuvi a jednak k definitivní verzi oděvu bylo snazší najít ty pravé, protože těch patřičně barevných na výběr zase až tolik nebylo. Hlavně správně zvolit, jestli vyšší nebo nižší podpatek. Lépe se samozřejmě vždycky vyjímala na jehlách, ovšem zase pro chůzi by byly praktičtější ty nižší. A kdo ví, nezdrží-li se někde, a to by pak ty vysoké podpatky nebyly ideální. Obula tedy podpatek nižší a opět přistoupila k zrcadlu, aby se v něm zálibně zhlédla ze všech stran. Chvíli se otáčela jako manekýnka, ale byť bylo vše jak má být, přece jenom se nemohla zbavit dojmu, že tomu ještě něco schází.

Jistě, ještě je třeba něco udělat s hlavou a pak by neškodila také nějaká ta diskrétní brož.

Nejprve hlava. Jít do společnosti s nebo bez pokrývky hlavy? Klobouk by jistě neuškodil, ovšem co kdyby vypadala poněkud extravagantně? Zamyslela se nad tím, koho asi potká a co by pro tyto lidi zřejmě bylo akceptovatelnější. Těžké dilema. Nakonec ale přece jen zvítězila varianta bezklobouková, protože je přece jenom lepší objevit se na veřejnosti bez této propriety s bezvadným účesem, než tuto muset později sejmout a riskovat poněkud zplihlé kadeře.

To ale chtělo udělat něco s účesem. Ne že by snad její vlasy nebyly zrovna učesané, ale je třeba se postarat, aby kadeře byly splývavé a nikde nežádoucně neodstávaly či se nekroutily. Finální úprava trvala snad pouhou čtvrthodinu a za tuto dobu jí dokázala několikrát na mysli vytanout kritická poznámka na adresu manžela, který ji tak zaměstnal, že se nestihla dostat ke kadeřníkovi. Chlap jeden mizerná – ještě že je tak zručná, že si alespoň ty nejdůležitější úpravy dokáže provést sama…

Vypadala skoro jako Zlatovláska a se zalíbením na sebe hleděla. Teď už snad leda mírně přičísnout obočí, řasenkou opatrně přejet již tak dosti výrazné řasy a kolem očí mírně přidat stíny. Ale skutečně jen mírně, aby nebyla za zmalovanou… víme koho. Na našpulené rty trochu té rtěnky… i když tenhle odstín právě ne, lepší bude tenhle…, nebo že by snad tenhle? Žádná nebyla tak docela ideální pro tuto příležitost, ale ta tmavá matná byla aspoň relativně snesitelná. Zítra by si ale měla zajít koupit nějakou více… prostě nějakou další a jinou.

A do uší nějaké decentní náušnice. Zlato nebo raději platinu? Stačí zlato. Platina je přece jenom poněkud vzácnější a lidi by ještě řekli, že je provokující, ne-li přímo nenasytná, maje na sobě něco tak drahého. Ale zlato je vcelku společensky akceptovatelné a přitom přiměřeně diskrétní a zároveň neponižující.

A na krk řetízek, nejlépe rovněž zlatý a poměrně nenápadný. Ovšem bylo třeba najít nejenom patřičnou velikost, ale také odpovídající typ zlata, aby se zbytečně nemísilo zlato bílé se žlutým. Kamínek zavěšený na zvoleném řetízku byl sice poněkud navíc, ovšem to se přece dá zakrýt, nebude-li dekolt moc vyzývavý.

Ještě přes sebe přehodit lehčí paleto, připnout seriózně vyhlížející brož a vedle snubního prstýnku navléknout i ten krásný prsten s drobným kamenem, jenžto si za manželovy peníze vybrala coby dar k minulým Vánocům.

Ještě mírně ovonět postranní části krku a snad přece jen trochu poopravit lak na nehtech… Ještě náramek chybí! Tak ještě něco z kolekce koupené v „Mereditem“ inzerovaném internetovém obchodě, začínajícím na písmeno G…

Tak. Rychle před zrcadlo a doladit poslední detaily. A již bylo vše takové, jaké to mělo být. Radost pohledět.

Chvíli si se zalíbením prohlížela svůj odraz ve skle. Ano, tak má vypadat moderní žena. Takto se nemusí stydět vyjít mezi lidi.

Nyní, po několika hodinách sebezkrášlování, tedy mohla konečně vyjít z domu… s odpadkovým košem ke kontejneru na protější straně ulice.

Což je však negativně ovlivňováno jejím původem. Vždyť ať tato udělá cokoliv, může si být jista, že její snažení bude zhaceno buď jejím výše zmíněným otcem, nebo daleko spíše jejím bratrem, který navštěvuje tutéž školu, stýká se s týmiž dětmi, ovšem co se chování týká, stojí na opačném břehu a jeho život je provázen nepřetržitou řadou ostud, průšvihů a malérů, ať už osobně nezaviněných či daleko spíše právě jím vyvolaných. Kdo by se přátelil s inteligentní dívkou, do jejíhož života co chvíli zasáhne notně negativně její sourozenec, věčný to znuděný či naopak hyperaktivní poškolák a vynálezce lotrovin, za něž sklízí jednu nepříjemnost za druhou?

Obě děti dojíždějí den co den do místní školy. Ta je však v podstatě spíše než vzdělávacím institutem odkladištěm problémových dětí. Setkávají se tu řídce se vyskytující jedinci talentovaní a způsobní s daleko početnějšími darebáky, dětmi (dosti eufemisticky řečeno) mentálně zaostávajícími a frustrovanými chudáky či sígry z rozvrácených a nefunkčních rodin, a nutno s politováním konstatovat, že asociální část žactva tu má notně navrch. Zjevným důkazem čehož budiž zejména šikana ostatních žáků ze strany především tří zjevně starších a vyspělejších jedinců z rodin zcela nefunkčních, jejichž obětí se může stát prakticky kdokoliv ze strany žáků mladších a slabších, zejména pak jedinci se psychologům známými předpoklady k tomuto, jakými jsou brýle, obezita, zahraniční původ nebo „šprtství“.

Škola proti těmto negativním jevům nepodniká prakticky nic účinného. Jak by také mohla? U ředitele tohoto vzdělávacího ústavu lze snad jistou snahu o nápravu neuspokojivého stavu pozorovat, ovšem těžko chtít zázraky po jednotlivci v takovémto prostředí. Co zmůže, nemá-li k dispozici žádné skutečně účinné páky proti vyvrhelům a žádný respekt ani mezi svými podřízenými a jeho důstojnost je nabourávána i jeho absolutní závislostí na rozmarech s ním žijící panovačné matky a nutností lézt do pozadí školnímu inspektorovi? Ředitel se tak nejednou raději uzavírá ve své úřadovně ve snaze nestát se sám obětí šikany ze strany svých žáků. Marně.

Vyučující jsou pak nevýraznou masou, z níž vystupuje pouze jedna z učitelek, deprimovaná neuspokojivým stavem školství, zejména co se složení žactva a mizerného financování týká, a také dlouhodobě marně usilující o přízeň svého šéfa, kterého by tak ráda pojala za chotě, kdyby nebylo jeho matky.

A kapitolou samou pro sebe je pak zejména školník, zoufalý přistěhovalec, nucený vykonávat nejpodřadnější z podřadných prací a sloužící zároveň jako obětní beránek, na němž si své zvrácené choutky i pocity frustrace může vylít (a vylévá) prakticky kdokoliv.

Zatímco děti strádají v této hrozné škole, otec rodiny dojíždí do práce do zdejšího mamutího podniku. V jeho čele stojí despota, prolezlý zlem až do morku kostí, tyran, škodolibě realizující své stařecké rozmary na všech svých podřízených. Zrůda, uznávající toliko svůj prospěch, moc a mamon, jež je šťastná vlastně jen v okamžiku, kdy někdo jiný trpí jejími rozmary, a zároveň i tu a tam usilující o „neznámo proč“ nízkou veřejnou oblibu své osoby.

Jediným, kdo tohoto tyrana bezmezně miluje a kdo by pro jeho náklonnost učinil první i poslední, je jeho pobočník. Patolízal, ochotný přiběhnout na písknutí jako pejsek a nechat se až zbavovat své lidské důstojnosti jen pro tu šanci být nablízku svému „bohu“. Postavička to vyvolávající v očích nezúčastněných tu posměšek a tu vskutku upřímnou lítost nad tím, jak hluboko jen člověk může klesnout.